„Mami, ještě jednu pohádku. Prosím. Nebo alespoň kousek.“ Tak jsem se snažila uspat své dítě...

Nebudu si tady nic nalhávat. Naletěla bych úplně stejně. Když je člověk blbej, tak je prostě blbej. Vadilo mi to, ale nic jsem neudělala. A to byla moje první chyba.

Dřív jsem měla lucidní sny téměř každý spánek. Je to o tom, že čemu věnuji pozornost, to posiluji, věnovala jsem tomu hodně pozornosti.

Anna Zejnová neplánovala stát se v mladém věku matkou, ale potom, co se jedné noci opije a nedá si pozor, musí čelit následkům. Jak to všechno ve svém životě nakonec zvládne?

„Ty jsi nemocná, teto?“ Anně se v ten moment, kdy tuhle větu uslyšela, sevřelo srdce prapodivnou úzkostí, která byla tak ostrá, až musela na chviličku zavřít oči a zhluboka dýchat...

Postupně jsem se stávala loutkou, kterou měnil k obrazu svému. V návalu práce a nekonečných přesunů přes celou Prahu jsem to ani nevnímala. Ale přituhovalo...

Muž, který stále držel svojí dcerku v náručí. Hleděl nyní na Annu, jako by viděl ducha. Bylo zcela jasné, že jí poznal...

Muž se na ní usmál svým typickým úsměvem, který jí dříve přišel neodolatelný, a nazývala ho v duchu pokřivený. Skoro to vypadalo, jako kdyby zapomněl, co se mezi nimi vlastně stalo...

Je hravost záležitostí jenom dětí nebo je v pořádku, když nám tato dovednost vydrží až do dospělosti? Pojďme si připomenout pár okamžiků, kde se fantazie meze nekladou...

Anna zavrtěla hlavou a přešlápla si z nohy na nohu. Přitom zatnula zuby, jelikož jí nohou projela pichlavá bolest a to taková, že se jí na moment zatmělo před očima.