Dohoda s nepřítelem - Nespavec (2.)

Byl o osm let starší. Oba jsme měli po rozvodu. Připadal mi zkušený a dobře se s ním povídalo. Nebyl to žádný krasavec, spíš naopak. Nevím, jakým hnutím mysli jsem došla k závěru, že ošklivý chlap musí být hodný.

Taková blbost!

 

Ráno však vstával první, rozdělal oheň, uvařil čaj... Zdál se být starostlivý. Kdybych tenkrát tušila, že to bylo jen proto, že nemůže spát, tak bych asi...

Prdlajs bych!

Nebudu si tady nic nalhávat. Naletěla bych úplně stejně. Když je člověk blbej, tak je prostě blbej. S tím se toho moc nadělat nedá. A tak jsem se úspěšně nechávala zaplétat do sítě, aniž bych si toho všimla. Jednoduše mě ukecal. Byla jsem sama. S malým dítětem. Půlku mozku vypnutou.

Láska je krásná, ale dělá z lidí tupouny, slepouny a hluchouny, čehož jsem chodícím důkazem.

 

Jezdili jsme na vandry každý týden. Tenkrát se hodně jezdilo. Byla to taková drobná revolta. Pocit volnosti. Únik. Nádraží bývaly každý pátek plné podivných existencí v maskáčích s USárnou na zádech, kteří jezdily zásadně v posledním vagonu. Zdravili jsme se po trampsku „Ahój!“. Celou cestu se pak hrálo a zpívalo. Většinou jsme se už všichni znali. Z legrace jsme říkali „Půjdeme do zadního vagonu, protože jede rychlejc.“

Milovala jsem směsici vůně ohně, potu a jehličí. Já vím, že je to úchylný, ale tenkrát mi to vonělo líp než Coco Chanel.

Bylo krásné, i když lehce zamlžené ráno. Vstali jsme hodně brzo. Všichni ještě spali. Rozdělal oheň, postavil na čaj a povídali jsme si. Byl vtipný, a když se smál, blýskali se mu v očích klukovské hvězdičky. To bylo vlastně to jediné, co se mi na něm líbilo. Ty smějící se rošťácké oči.

Je zvláštní, jak jsme my ženský ujetý na rošťáky, hajzlíky a gaunery. Hodnej kluk nemá v podstatě šanci.

 

Když pak z boudy začaly vylézat rozcuchané, těžko definovatelné zívající postavy, byli jsme už po snídani. Zatím, co já byla poněkud nedospaná, ostatní si libovali.

„To je tak skvělý, že s námi jezdíš. Von když nemůže spát, tak nás nutí vstávat, aby tu nebyl sám. Je schopnej úplně všeho, a dokud nevstanem, tak nedá pokoj. Tuhle mě i se spacákem vytáhl až před boudu a vysypal mě do kopřiv!“

 

A tak jsem sloužila jako taková spací bariéra. Všichni vyspinkaný do růžova a já byla jako chodící šípková Růža. Bylo to náročné. Budil se i během noci a stále častěji vyžadoval, abych si s ním povídala.

Od přírody jsem spáč. Mentálně se probouzím až kolem deváté hodiny. Komunikace ve čtyři ráno je z mé strany omezena na „mmm“, o něco později se mi podaří vyloudit „hm“ a v krajním případě se vybičuju i k heroickému „jo“.

 

Vadilo mi to, ale nic jsem neudělala. A to byla moje první chyba.

Slíbila jsem, že budu postupně odmazávat špatné vzpomínky, ale co se týče spaní, je ještě čas.

Tahle kapitola rozhodně není uzavřena.