Já nejsem ona - Rozhovor (2.)

Anna ukládala knihy do černé police, když uslyšela hlas Mel, který se nesl krámkem jako hlasitý šum.    

„Buď tady hodná prcku, jo? Já teď budu muset odejít, ale budeš tady s tetou Annou.”  V hlase jí byl slyšet jemný ton, který zrovna u ní byl vídán málo. Anna cítila, jak se jí rty roztahují do drobného úsměvu, když dala do poličky poslední knihu. Pak zaslechla:

„Ale tatínek přece říkal, že nemám mluvit s cizími lidmi a ty mě tu chceš nechat s tou cizí paní?“ Ozval se ten malý knihomol svým pronikavým hláskem, který zněl panovačně.     

“No vida, už víme, kdo tu má hlavní slovo!” pomyslela si Anna s mírnou škodolibostí, které nemohla nějak zabránit, jelikož dobře věděla, že Mel je nemlich to samé, i když se snaží změnit.

 

Anna zavrtěla, stále s úsměvem, hlavou a cítila, jak jí smutek pomalinku opouští.

„Juli, tetu Annu přece znáš a tam kam jdu, děti chodí jen když jsou nemocný, a copak ty jsi nemocná?“ Poté, co Anna tohle uslyšela tak najednou, nastalo hromové ticho, které ovšem netrvalo dlouho. Přerušilo ho velmi smutný hlásek malé holčičky.

„Ty jsi nemocná, teto?“ Anně se v ten moment, kdy tuhle větu uslyšela, sevřelo srdce prapodivnou úzkostí, která byla tak ostrá, až musela na chviličku zavřít oči a zhluboka dýchat. Její stisk okolo hole se zdál křečovitý. Takhle Anna setrvala nějakou chvilku, než zaslechla Mel odpovídat.

“Co to povídáš, andílku můj? Já a nemocná?“ Prostorem se najednou nesl tichý krátký smích, který ovšem měl do veselého smíchu velmi daleko.

                                                

„Teta není nemocná, princezno. Šla do nemocnice navštívit kamarádku!“ řekla Anna a pohladila malou konejšivě po ruce. Holčička se na ni dívala s bledě modrýma očima a vypadala, že se každou chvilku rozpláče.

„Opravdu?“ špitla Julie. Bradička se jí přitom roztřásla a v hlase jí zněl smutek, z kterého se Anně prapodivně sevřelo srdce. Že by Julie věděla, co se tady děje? Je pravda, že někdy děti vědí víc, než si myslíme. Prolétlo Anně hlavou a přitom pocítila obavu. Navenek se ale tvářila, jako kdyby bylo všechno v nejlepším pořádku. Jemně sevřela malou drobnou ručku do té své a tiše se přitom nadechla.

„Jasně! Něco ti povím, chceš?“  víc se k ní přes stolek naklonila. V tu ránu se na ní malá Julie dívala s čirou dětskou zvědavostí a horlivě přikyvovala, až jí vlásky začaly létat okolo obličeje.

 

Naneštěstí se Anně podařilo holčičku uklidnit na tolik, že se konečně začala usmívat. Dokonce to vypadalo, že si to tady Julie s Annou užívá. Pořád se jí na něco vyptávala, a každá ta otázka začala slovem Proč? a nebo „Můžu ti pomoc?“ ozýval se krámkem dětský hlásek, který byl poněkud umíněný.   

„Já vím, Juli, ale ta židle by byla na tebe moc těžká!“ promluvila Anna na holčičku trpělivým hlasem, když chystaly stoly pro hosty, aby mohla za půl hodiny otevřít. „Ale víš, co? Pak, až tohle udělám, tak natáhneme společně ubrusy na stůl, souhlas?“ Julie na ní hodila smutný kukuč, ale zároveň pomalu přikývla a poté se ihned rozběhla, celá nadšená k bílému pultu, kde ležely ubrusy.

 

Anna úsměvem zakroutila hlavou. Cítila se v tomto momentu opravdu příjemně.