Já nejsem ona (1.) - Moment neopatrnosti
„Nech jí tady, já na ni dohlednu,“ odvětila Anna a pohlédla na malou holčičku s dlouhými blond vlásky.
Malá Julie seděla na druhém konci místnosti a ve svých dětských rukách držela dětskou knížku. Vypadala, že nevnímá svět.
Anna cítila, jak se jí rty sami od sebe roztahují do drobného úsměvu. V myšlenkách jí přitom vyplula vzpomínka na malou princeznu Bellu, která milovala pohádky. Její nejoblíbenější byla Popelka a Kráska a zvíře. Jednou když jí předčítala znovu tuhle pohádku, dcerka prohlásila: „Maminko, taky budu žít v zakletém zámku a ty s tatínkem tam budete žít se mnou.“
Byla to krásná vzpomínka, avšak zahalená smutkem.
„Anno, jsi v pořádku? Anno!“ Oslovená otevřela pomalu oči, které při vzpomínce na svou malou dcerku zavřela. Tiše si povzdechla a podívala na svou dlouholetou kamarádku Melissu, kterou považovala skoro za vlastní sestru. Vždy ji mohla říct úplně vše, a nemusela se bát, že ji za to bude soudit. Melissa tu pro ni byla, ať se stalo cokoli.
„Můžu toho doktora odložit a zůstat tu s tebou,“ vyslovila Melissa tiše a natáhla se, aby kamarádce stiskla ruku.
Annu to i po těch letech nepřestávalo udivovat, že jí zná lépe, než ona sama sebe. Obrátila se na ní a pokusila se o uklidňující úsměv, který se jí podle Melissiny smutné tváře příliš nepovedl.
„Ne, jen jdi, já to zvládnu,“ odvětila a spěšně se vyprostila jejího stisku. „Běž, ať nepřijdeš pozdě,“ dodala a otočila se. Pevně sevřela svojí černou hůl. Cítila přitom v zádech Melissin pronikavý pohled, ale nevšímala si toho. Do druhé ruky vzala tři poměrně útlé knihy, a přitiskla si je k hrudi. Následně s tichým nádechem a výdechem obešla kulhavým, těžkým krokem malý bílý pult.
„Anno!“ Snažila se ještě Melissa, ale ona na to jen zavrtěla hlavou, jelikož nebylo už co říct. Věděla, že jí Mel chce jenom pomoc překonat tu bolest ze ztráty, být jí oporou, jak to jen půjde a byla jí za to vděčná, ale zároveň se s tím musela poprat sama a hlavně naučit se s tou bolestí, kterou má vždy v srdci, znovu žít.
