Já nejsem ona - Moje malá (6.)
Celé odpoledne až k večeru byl doslova frmol. Anna dělala různé druhy kávy a sem tam i horkou čokoládu. Ještě že měla Andreu, která se pokaždé zvedla a přispěchala, aby odnesla objednávku. Dokonce se zapojil i Michael, který objednávky přijímal což Annu více než ohromovalo. Nikdy totiž nedělal nic pro druhé, ba naopak. On čekal, co oni udělají pro něj.
Anna, zavrtěla hlavou a přešlápla si z nohy na nohu. Přitom zatnula zuby, jelikož jí nohou projela pichlavá bolest a to taková, že se jí na moment zatmělo před očima. Rychle se proto chytala toho, co měla nejblíž.
Bum! Ozval se dutý, poměrně hlasitý zvuk.
„Sakra,“ zasyčela skrz zuby tiše a udělala namáhavý krok dozadu, už se chystala shýbnout pro hůl ležící na zemi, když…
„Myslím, že nám to docela jde, ne?“ ozval se hluboký hlas. V té chvíli Anna poslala všechny svaté vzduchu ke všem čertům. Jak to, že neslyšela Michaelovy kroky?
„Docela, “ odvětila a doufala, že jí její hlas nezradí. Naštěstí se tomu tak stalo. Muž s černými vlasy se koukal na svojí dcerku sedící u stolku kde seděla nyní i Andrea.
Anna měla tak možnost udělat krok opět dopředu, ale hůl, která k její zlosti, byla stále na zemi vedle ní. Žena na ní upřela zrak, že si ani nevšimla, že se k ní Michael otočil.
„Anno, jsi v pohodě?“ Silně sebou trhla, ale přesto na něj pohlédla úmyslem, že mu řekne něco ve smyslu ať se o ni nestará, ale bolest nohy, která byla větší a větší, jí v tom zabránila. Místo nějakých slov z ní vyšlo jen zaskučení bolesti. „Anno, co ti je?“ Zaslechla několik spěšných kroků, ale nedokázala na ně nějak reagovat. Bolest jí v tu chvíli úplně pohltila. Držela se pultu, co to šlo.
Nesmíš se pustit! nakázala si vzduchu, když se jí začaly potit ruce a na čele jí vyrazil ledový pot. No tak, Anno! To dáš! nabádala samu sebe dál, ale její stisk v rukou z nějakého důvodu povoloval víc a víc.
Tak fajn, opět si namelu a ztrapním. S tímto se Anna pomalu ale jistě smiřovala s tím, že za malou chvíli políbí černou parketovou podlahu, nebo spíš se na ní sesune jako pytel brambor.
„Anno, musíš si vzít prášek! Zvládneš to?“ zaregistrovala najednou hlas Melisy. Ale počkat, kdy sem přišla? Anně až teď začalo docházet, že jí někdo drží okolo ramen, a ten někdo není někdo jiný než Michael.
„Můžeš se pustit, moje malá. Držím tě!“ ozval se jí do ucha hluboký, ale jemný hlas. Její ruce v té chvíli vzali samy nad sebou nadvládu a bez jejího pokynu se pustily. Anna byla tak mimo s bolesti, že ani nevěděla, kdy zavřela oči, které až nyní otevřela.
„Mel!“ dostala ze sebe skrz bolest, a trhavě se přitom nadechla.
„Jsem tady, musíš si vzít prášek a přejde to, neboj!”
Anna se dívala na svou kamarádku, která měla ve svých čokoládových očích skrytý smutek, který by Anna chtěla v tom okamžiku smazat, a proto drobně kývla a natáhla se pro lék, který ji zbaví na nějakou dobu bolesti.
„Měla bych něco před tím sníst,“ promluvila tiše, když si brala kulatý prášek z Melisiny dlaně.
„Dobře,“ odvětila Mel a hned na to vydala někomu několik rozkazů.
