Dohoda s nepřítelem - Žádost o ruku (5.)

Pracoval ve fabrice, která v té době nabízela stabilizační byt. Nádherné dvougenerační  4+1 s lodžií a dvěma záchody. Prostě sen. Jednou z podmínek přidělení byla svatba. Všechno mělo být zalité sluncem. Nebyla jsem sice zrovna přesvědčená o správnosti tohoto kroku. Moc se mi vdávat nechtělo. Jenže. Mít vlastní bydlení bylo pro mě něco tak neskutečného, že jsem se svatbou nakonec souhlasila.

Blbejch holek jsou na světě prostě mraky! Hrdě jsem se zařadila na konec jejich zástupu a čekala na zázrak, kdy že se z něj konečně stane ten princ na bílém koni. Asi jsem měla představu, že k tomu dojde prostým mávnutím kouzelného proutku. Už teď však mohu prozradit, že k zázraku nedošlo.

Zažádal o byt, mě o ruku, zaplatili jsme členský poplatek a zarezervovali termín svatby. Na poslední možný termín, abychom dodrželi všechny podmínky pro přidělení. Romantika jako prase! Takový malý protest proti systému. Jakože nás do té svatby nutí, ale my do toho praštíme, až sami budeme chtít. Alespoň tak nějak jsem to tenkrát vnímala. Jak moc „romantické“ to ve skutečnosti bylo, k tomu se vrátím později.

Byl v sedmém nebi. Pořád dokola mi říkal „Já se tak těším, až budeš moje. Víš. Opravdu moje!“ Na poslední větu dal takový zvláštně naléhavý důraz a v očích měl plamínky.

Holky. Pokud vám chlap někdy řekne podobnou větu, zdrhejte. Co vám nohy budou stačit. Tato věta totiž v překladu znamená, že se od vás očekává, že se nadšeně stanete jeho majetkem. Doslova.

Čas plynul. Vyráželi jsme každý víkend. Na chatu, na vandr, zkrátka kamkoliv. Jezdila nás celá parta. Byla sranda. Spousta zážitků, pocit svobody a pro mě chvíle štěstí. Milovala jsem to. Absolutně jsem ignorovala skutečnost, že si mě svými dobře myšlenými „otcovskými“ radami pomalu omotává kolem prstu. Tohle dělej tak, tohle zas onak, ale hlavně úplně jinak.

Postupně jsem se stávala loutkou, kterou měnil k obrazu svému. V návalu práce a nekonečných přesunů přes celou Prahu jsem to ani nevnímala. Ale přituhovalo...

3. Promiň – Měla jsem ti dát důrazněji najevo, že jsem svobodná bytost s vlastním mozkem. Taky to, že nemusíš mít vždycky pravdu. Tvoje věčné poučování bylo k nevydržení. Chtěla jsem mít prostě klid. Myslela jsem si, že když věci udělám podle tebe, budeš na mě hodnej. Moje chyba. Byla jsem příliš nezkušená.