Já nejsem ona - Michael Braun (4.)

„Slečno, jste v pořádku?“ promluvil na ní hlas, který Anna zprvu netušila, zda je mužský nebo ženský. Její mozek byl na moment tak mimo, že sotva dokázala stát a držet se hole, kterou držela tak pevně, až jí začaly bolet prsty a klouby měla bílé.

 

„Slečno!“ ozval se další hlas, tentokrát Anna poznala, že se jedná o hlas ženy, a to jí stáhlo do reality. Pomalu zvedla hlavu, kterou zcela nevědomky sklonila a její zrak byl po celou tu dobu upřený na knihu, na které měla položenou druhou ruku. Anna se nadechla a zmateně zamrkala, které bylo nejspíš prapodivné, jelikož ta mladá Studénka, na kterou Anna zareagovala, nyní stál před pultem, se přihnala bez jakého ostychu k ní za pult. “Nechcete vodu?“ vyhrkla ze sebe rychle dívka a dala přitom Anně ruku kolem ramen. Vypadalo to, že se bojí, že Anna upadne.

 

„Ne, děkuji!” zašeptala oslabená. Její hlas zněl trochu ochraptěle, ale její pohled byl přitom upřený na muže, který  jí dal v mladém věku dar, který nejdříve proklela, ale pak ho zbožňovala, milovala a milovat vždy bude.

 

Muž, který stále držel svojí dcerku v náručí. Hleděl nyní na Annu, jako by viděl ducha. Bylo zcela jasné, že jí poznal. Oba tam staly téměř jako dvě sochy. Ona měla v té chvíli pocit, jako kdyby jí plíce přidusil ledový provaz. Dívala se svému dávnému příteli do očí, ve kterých byl zcela jasně vidět šok.  Anna polkla a měla v úmyslu něco říct, a když už se k tomu chystala, tak  malá Julie začala brenbetit. Nebo už mluvila předtím?

 

„Tatííííí! Tak můžu?“ Její pisklavý hlas zněl netrpělivě, což Annu utvrdilo v tom, co si předtím pouze pomyslela. “No tak, táto!” naléhala holčička dál. Anna odtrhla od těch dvou pohled, v té chvíli se volně nadechla. Zároveň udělala bleskové rozhodnutí. Budu se chovat, jako by nic. Přeci je tu šance, že jí nepoznal. Narovnala se v ramenou a řekla:

„Dobrý, v pořádku. Na chvíli se mi zamotala hlava.“ Otočila se na dívku, která jí stále držela a v její tváři byla vypsaná obava, což Annu překvapilo. Proč by o mě měl cizí člověk, který sem chodí den co den, takovou starost? „Už je to dobré, děkuji.“ Ve svém hlase uslyšela údiv.  Dívka jí pomalu pustila.  Anna se na ni lehce usmála a zároveň se více narovnala.

 

„Tatiiii!“ ozval se opět dětský hlas, ale tentokrát zněl i plačtivě. Anna otočila hlavu. Michael Braun, stále stál jako kámen, který na první pohled vypadal, že nevnímá.  Anna se tedy rozhodla zasáhnout a to i přesto, že její původní plán dělat, že ho nezná, půjde nespíš do kopru. Už otevírala ústa, aby něco řekla, když se konečně muž pohnul a ten pohyb byl, že svojí dcerku postavil na zem.

 

„Anno, jsi to ty?”  Ženě s blond vlasy se na moment zastavilo srdce. Ten hluboký hlas v ní opět vyvolával to prazvláštní chvění. „Vypadáš jinak! Kde jsou tvé hnědé vlasy? Pokud mě paměť nešálí, vždy si říkala, že žlutou nesnášíš!“ Michael vypadal, že se oklepal s prvního šoku stejně jako před malou chvíli Anna.

 

„Zato ty ses vůbec nezměnil! Stále krasavec všech dob, že?“  Opáčila se zostra. Bože, jak ona nesnášela tyhle jeho hloupé poznámky k její osobě, které měl od té doby, co se jako malá s rodiči přistěhovala naproti domu, kde bydlela rodina Braunova.