Dohoda s nepřítelem - Nevěra (13.)

Čas šel dál. Jen já už nebyla ta poslušná holčička. Dokázala jsem si i opatrně dupnout a občas i něco prosadit. Vedle našeho sídliště dokončili druhou etapu výstavby. Pole působnosti se mu díky tomu rozšířilo o další sídlištní restauraci. Velmi rychle si tu našel nové kamarády a známé. Od dělníků, právníků až po doktory či podomní prodejce. Na první pohled nesourodá společnost, ale přesto plná úžasných lidiček, kteří si rozuměli a zažili spoustu legrace.

 

Docházka byla pravidelně a pečlivě sledována, zaznamenávána a nedochvilnost penalizována. V rohu u stolu štamgastů byly píchačky a na zdi visel telefonní seznam s kontakty na všechny členy tohoto prazvláštního společenství, aby bylo možno opozdilce popohnat a následně z nich vymámit rundu.

 

Pořádali jsme společné akce. Vánoce v červenci, hrál se nohejbal a někteří s námi jezdili i na ty naše vandry. Mezi místním osazenstvem byla i spousta rybářů a v okolí několik rybníků. Dalo by se říct chlapský ráj.

 

Jeden z těchto tichých bláznů byl vášnivý kuchař. Dokázal z ryb vytvořit neskutečná, téměř umělecká díla. Obložené mísy, ryby na stovky způsobů, grundle v různých odstínech a příchutích, bohatá, barevná, najemno nakrájená zeleninová obloha … Úžasné! Ryby moc nejím, ale tohle byla opravdu pastva pro oči i mlsné jazýčky.

 

Přišlo mi vtipné, že někdo, kdo umí vykouzlit tolik dobrot, ryby nejí. Hlava mi to sice nebrala, ale pusa baštila, až se mi dělaly boule za ušima, zatímco kuchař seděl a s úsměvem nás tiše pozoroval.

 

Začal jezdit na vandry sám. Zpočátku jen když jsme byly nemocné, později z nejrůznějších jiných důvodů, a pak se z něj z ničeho nic stal horolezec. Na jednom vandru potkal lidičky s lany a karabinami a bylo. Když jel na skálu, já zůstávala doma. Moc mi to nevadilo. Jenže pak jsem při úklidu narazila na pár fotografií.

 

On spokojeně rozvalený v křesílku na jakési terase rodinného domu, s pivem v ruce, vedle něj žena, která zrovinka věší prádlo, na další vaří v kuchyni, pózuje v chodbičce… O co jde, mi došlo rychle. Intuici mám poměrně dobře vyvinutou, ale stejně to zabolelo. Měla jsem pocit, že se dívám sama na sebe. Úplně stejný typ. A ta podoba…!

 

Byla jsem jako omráčená. Chápete to?! Pusu plnou lásky, řečí jako Palackej a pak tohle. Možná by mě to tolik nezasáhlo, kdyby neměl slova o nehynoucí lásce tisíckrát denně na jazyku. Až s tím byl protivnej.

 

Sedli jsme si, že situaci probereme. Nesnáším patlání se v nejrůznějších zbytečnostech. Vše bylo jasné jako facka. Vylezlo z něj, že už mají naplánovanou společnou budoucnost. Dokonce i práci měl zajištěnou!

 

Mluvila jsem věcně, bez zbytečných emocí. Probrali jsme fakta, dokonce jsem ho požádala, aby na ni byl hodný.

 

Moje noční můra mohla skončit nádherným happy endem. Zůstal by mi byt, byla bych zase svobodná. Vše mohlo být zalité sluncem…

 

Mohlo, ale nebylo. To se stává, když člověk nevidí do budoucnosti a uvěří těm kecům, jak bude všechno jinak, jak mi to všechno vynahradí, na rukách mě bude nosit, a tak dále…

 

Kdybych se na nějaké rozebírání vyprdla, mohl se v klidu odstěhovat a byl by klid. Ale to né. Já to zkrátka musela řešit a div ho neprosit, aby se mnou zůstal, a jak ho vlastně miluju-nemiluju. A on, že mě taky děsně. A celé se to stočilo zase zpátky do „normálu“.

 

Vždyť on na to vyloženě čekal! Sám navrhnul, že vztah ukončí, že už nikam jezdit nebude. A láska, ta nehynoucí láska zase vzplála plamenem, který mě o mnoho let později téměř zahubil.

 

Frčela Mixela. Což byla vodka s džusem. Šílený tlamolep, který se na nějaký čas stal šlágrem. Bylo to takové hódně sladké bublinkaté pití, které se báječně pilo, a po kterém se následně skvěle krmily kachny. Tedy alespoň já.

 

Samou radostí, že je náš vztah zachráněn, jsem do sebe nalila skoro celou litrovku. Nejsem zvyklá pít. Poměrně brzy jsem tak skončila s hlavou v míse. Jak si tam tak chvilkama i tiše trpím, někdo zazvonil. Z hovoru jsem pochopila, že se jedná o dvě dívky, které patřily k partě horolezců. Role paní domu jsem se z pochopitelných důvodů nemohla zhostit. Ani mě nenapadlo to zkoušet. Snažila jsem se jen neúspěšně rozdýchat množství vypitého alkoholu. Nohy mě neposlouchaly, což bylo možná dobře. Po hodině odešly.

 

A tak jsem tu vzácnou návštěvu celou problinkala. Stává se.

 

 

11. Promiň – Měla jsem ti tenkrát dát svobodu. Nesnažit se tě zastavit. Určitě by nám oběma bylo líp. Jenže já potřebovala další lekce života. Zjistit proč tu vlastně jsem. Co to má všechno za cíl. Smysl. Proč se vlastně uchylujeme ke složitým řešením, když se dají věci dělat jednoduše a bezbolestně? Jen proto, abychom pochopili. Aby to udělalo to pověstné „CVAK“. Dnes už to vím.