Hana Vondráčková

Narodila jsem se v Praze, ale celý život jsem toužila mít svůj vlastní domek se zahrádkou a spoustou zvířátek. Tenhle sen se mi splnil před dvaceti lety, kdy jsme se přestěhovali do krásné lokality Kostelce nad Labem.

 

Od té doby utekla spousta vody. Stala jsem se hrdou dvojnásobnou babičkou, po zahradě mi běhají slepičky, kachny a spousta koček. Většina z nich jsou nalezenci.  Jednoduše přišli, a od té doby jsou součástí naší velké rodiny. 

 

Společně s přítelem pečujeme o moji maminku v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby. Kromě mých čtyřnohých kamarádů miluju muziku a tanec. Kvůli péči o mámu jsem však „uvázaná“ doma. Občas se mi sice nějaký ten malý únik od reality povede a užiju si třeba koncert v nejbližším okolí, ale to jsou velice vzácné okamžiky.

 

Péče o člověka s touto nemocí není jednoduchá. Hlavně psychicky. To, že je máma navíc i alkoholička, jsem zjistila, až když se k nám nastěhovala.  Hodně mě to tenkrát „semlelo“. Nemohla jsem spát, klepala jsem se jako drahej pes  a skončila na antidepresivech. Bylo mi po nich blbě a cítila jsem se, jako za sklem a rozhodně jsem to nepovažovala za konečné řešení.

 

Když už jsem byla opravdu na dně, vyskočila mi před očima reklama, abych si založila blog. Moc dlouho jsem neváhala. Konec konců, terapie psaním se používá spoustu let, tak proč to nezkusit. Začala jsem psát. Téma se nabízelo samo. Alzheimer. Z počátku jen pro sebe. Potřebovala jsem ze sebe dostat ten přetlak. A tak jsem si z té příšerné nemoci začala dělat legraci. Pomáhalo mi to tak, že jsem po nějaké době mohla vysadit léky. Takové, malé soukromé vítězství.

 

Dcera se tehdy bála, abych si s tím vysazením léků neublížila. Musela jsem s pravdou ven a k blogu se přiznat. Pomohla mi jej dostat mezi lidi a může vlastně za to, že se ze mě na stará kolena stala opravdová bloggerka.

 

Do projektu Energie slov jsem se zapojila téměř od samého začátku. Vnímám ho jako šanci vypořádat se některými životními etapami, které nebyly úplně jednoduché. Možná mé příběhy někomu pomohou, aby nedělal stejné chyby, jako já. Psaní se chci věnovat i v budoucnu. Pomáhá mi třídit myšlenky,  léčí mojí duši a pomáhá uzavírat bolavá témata.