Já nejsem ona - Fotografie (10.)

„Měla jsi hezkou dcerku,“ promluvil a konečně se na Annu podíval, když se jejich oči střetly tak jí srdce vynechalo, jeden úder a dech se jí zadrhl v hrdle. V ten okamžik měla pocit, že si rozumí i bez ze slov, ale on přeci jen k tomu musel něco říct.

„Proč si mi to nedala vědět?“ S tím položil fotografii na své místo a otočil se k Anně čelem. 

„A co jsem ti měla podle tebe říct?!“ Annin hlas byl ostrý jako břitva. Tak on se ještě ptá. Sama nevěděla, kde se to v ní tak najednou bere, ještě před minutou si totiž  myslela, že ze sebe nevydá ani hlásku.

„Podívej, Anno, já vím, že jsem se tenkrát nezachoval zrovna fér. Moc mě to mrzí.“ Pomalým krokem se vydal k ní a přitom dodal. Větu, která v Anně probudila emoce zuřivosti.  „Ale byli jsme oba mladí a já na to nebyl připravený.“

„A myslíš, že já jo?!“ Vyhrkla ze sebe „Měla jsem z toho hrůzu,“ dodala a víc stiskla hůl. Zároveň cítila, jak se začíná třást.                 

„Anno, já…“

„Ne! Teď mě dobře poslouchej!“ Michaelovy kroky se rázem zastavily a zůstal stát jako opařený. Anna v jeho modrých očích spatřila šok.

„Na mojí dceru si ztratil právo v ten den, když si na mě křičel, že není tvoje! Tak mi tady nehraj, že ti je to líto!“

 

Vnímala, jak jí začínají štípat v očích slzy. Chtěla od něj utéct co nejdál. Nejlépe pryč z Londýna, byla zatracená chyba se sem vracet.

 

Její myšlenky sice chtěly utíkat, ale tělo zůstalo stát jako přibité. Odvrátila pohled a její oči se zaměřily na fotku, která byla přitlučená na zdi. Na fotografii byla její malá dcerka zabalená v zavinovačce. Byla tehdy ještě v porodnici, když tohle fotila. „Víš,“ promluvila znovu, aniž by se přestala dívat na své dítě. „Když mi dali naší dcerku do náruče, cítila jsem se šťastná a snad poprvé od té noci jsem děkovala tobě i osudu za ten krásný dar, který jste mi dali a dokonce jsem i v ten moment litovala, že tam se mnou nejsi.“ Anna cítila, jak jí po tváři tečou slzy, které už nešly zastavit a kdyby se na malou chvíli podívala na muže, stojícího pár kroků od ní, zjistila by, že i on je na tom úplně stejně.  „Slíbila jsem sama sobě i jí, že v žádném případě nedovolím, aby pocítila tvojí nepřítomnost, a toho jsem se držela do doby…“ Na malou chvíli se odmlčela, aby se nadechla. „Než se na tebe začala vyptávat. Nejdříve jsem měla v plánu jí říct, že si mrtvý, ale nedokázala jsem to. Místo toho jsem jí vysvětlila, že se jednoho dne za námi vrátíš.“

 

Odtrhla pohled od obrázku a přitom si utřela hřbetem ruky slzy.

„Mrzí mě to,“ uslyšela nakřáplý hlas. Hlava jí v tom okamžiku vystřelila jeho směrem. Nemohla uvěřit tomu, co právě vidí. Michael měl ve tváři takový žal, až jí to samotnou zabolelo.

„Zbytek příběhu nejspíš už znáš od Mel,“ promluvila se staženým hrdlem a s knedlíkem v krku.

Oba tam nějakou dobu stáli v tichosti a přemýšleli, co by pro toho druhého mohli udělat, aby utěšili jeho bolest. 

„Měla bych začít něco dělat,“ hlesla Anna, když na ní bylo ticho až přiliž dlouhé. Udělala krok vzad, když najednou jí chytla Michaelova ruka a trhnutím si jí přitáhl k sobě.