Moje úzkost - nemoc duše

Slovo “úzkost” je pro spoustu lidí slovem, které se podle nich používá jako nálepka pro slaboduché jedince. Jsou ale i tací, kteří ji berou jako součást těch, kteří si jí prošli. Mé myšlenky když se řekne úzkost:

Těžko říct, jestli to začalo obřím stresem při prvním letu na dovolenou ale svoji první si pamatuju při společné večeři doma. Možná jsem je měla už jako dítě. Vzpomínám si, že jsem často po večerech chodila ke svojí babičce s tím, že je mi špatně. Trvalo to vždy zhruba hodinu, kdy se mi klepaly nohy a bylo mi nevolno. Pak to přešlo a já mohla jít spát.

Bála jsem se toho, co se mi děje. Jestli nejsem nemocná a pátrala jsem po fyzických problémech. Podstoupila jsem několik nepříjemných vyšetření a protrpěla spoustu času - nebo spíš promarnila. Nemohla jsem jíst, spát, chodit ven, vídat se s lidmi, které jsem měla ráda. Zabilo to vztah, který jsem měla. Ta nevědomost byla šílená. Sama pro sebe jsem byla šílená. Nazývala jsem sama sebe psychopatkou.

Ten moment, kdy dojde ke zlomu, k tvrdému pádu a uvědomění si, že je semnou něco špatně. Uvědomění, že ve vzdaluji lidem, které miluju a jsem na to zlé úplně sama. Samota člověka zničí, zabije a pohltí. Temné myšlenky a pocit chycení v pasti prohlubuje stavy nadměrného přemýšlení. Nekonečná spirála strachů, obav a pocitů méněcennosti.

Spadla jsem na dno, v němž jsem uvěřila, že můj život je trest za moje špatná rozhodnutí, a že už nikdy nebudu normálně žít, nebudu mít radost ze života. Nezamiluju se, nebudu cestovat, nebudu dělat co mě baví.

Podstoupila jsem několik terapií, přiklonila se k lékům, četla tuny článků, vyslechla si spoustu lidí stejných jako jsem já. Nic nedávalo smysl, nic nepomáhalo.

Když moje úzkost přichází, nejdřív se ozve jako lusknutím prstů v podobě nervozity a neklidu. Špatně se mi dýchá a já se snažím soustředit se na svůj dech nebo na cokoliv jiného v mém okolí. Začne mi stoupat tep, začnu se potit a být neklidná a začnu mít pocit na zvracení, a já jen myslím na to, ať už to proboha skončí. Paralyzuje mě to. Něco jako ALS mé duše a mých myšlenek. Když ten démon odejde a já zase můžu cítit volnost, jediné co cítím je bezcennost a selhání.

Pak si ale uvědomím, že lidi s úzkostmi, kteří dokážou fungovat v běžném světě plném násilí a zla, jsou vlastně neuvěřitelně silní lidé. Člověk, který tohle nezažije by to možná ani nezvládl.

Každé zlepšení, které přišlo mě vrátilo o 2 kroky zpět. Tak to ale funguje i v životě. Nikdy nedovol aby se někdo vedle tebe cítil špatně protože nikdy nevíš, co zrovna člověk vedle tebe prožívá uvnitř sebe. Pomoz tomu, kdo o to stojí a buď mu na blízku. Úzkost je totiž naší součástí ikdyž ji sebevíc nechceme.

Co ty a tvoje úzkost?