Monika Šulíková

Jsem hlučná Moravačka, co se v čerstvých 20 letech rozhodla opustit svůj veškerý komfort rodiny a odhodlaně nasedla na vlak do Prahy, na 3 měsíce. Nakonec je z toho 10 let a Praha se stala mým domovem, kde mám přátelé, práci a koníčky. Pracovat jako zdravotní sestra v největší nemocnici byl oříšek ale vypracovala jsem si svoji pozici. Bohužel mě to stálo úsilí a moje psychika se stala křehčí. Tehdy začal těžký boj s úzkostmi, které se ale staly součástí mého života a vše okolo nich mě zformovalo a nyní žiju šťastný a pestrý život, který mě baví, a na který jsem pyšná.

 

K psaní jsem se dostala skrze získanou oblibu ve čtení knížek. Jak jinak může žena začít než červenou knihovnou? V časech zlých jsem po knihách sáhla jako únik od reality. Najednou jsem popadla tužku a papír, a začala tvořit první řádky. Došlo mi, že mám v „šuplíku“ pár textů, a že jsem na ně hrdá. Začala jsem pátrat po kurzech tvůrčího psaní, psaní článků a zajímavostech literatury. Došla jsem do fáze, kdy chci své myšlenky v textech publikovat a sdílet je, ukázat světu.

 

Mojí inspirací a motivací je život, jehož součástí jsou příběhy lidí kolem mě nebo také situaci, které mě nějakým způsobem zasáhnou. Nedělá mi ale problém stvořit smyšlený příběh. Vytvořit nový svět a nové postavy a příběhy je něco neuvěřitelného.

 

Abych dosáhla svých cílů a snů, je potřeba se zlepšovat. Progres si představuju jako cestu, která obnáší hodiny psaní, ale také i čtení mnoha knih a článků.

 

Myslím si, že mám lidem hodně co říct a nebojím se to ukázat. Moje utopická vize – chatička ve Švýcarských Alpách, krb a psaní knih, které by mě živily. A ideálně svoje lidi k sobě.