Jeleni v říji - vzpomínka na tátu

Mám v podstatě ráda všechna roční období. Za určitých podmínek. Třeba takový podzim je překrásně barevný. Voní spadaným ovocem, posekanými lány polí a čerstvě zrytou zemí. Vzduch má v tu dobu zkrátka úplně jinou vůni. Obzvláště, když začnou ranní mlhy, předzvěst přízemních mrazíků.

 

To miluju úplně nejvíc. Mlhou zahalený východ slunce. S teplým čajem v ruce, zabalená do teplého svetru pozoruji ten kouzelný okamžik z okna kuchyně. Úplně cítím to vlhko, když se sluníčko snaží prodrat tím mlžným oparem, který se líně, v dlouhých a táhlých závojích, povaluje po poli. Je to tak nádherně jemné a zároveň syrové, že se mi z toho až nechce vytáhnout paty z domu.

 

Jenže musím. Slepičky i kachny se už kolem sedmé dožadují svého přídělu. A tak se po očku koukám na tu nádheru a při tom lámu rohlíky a míchám je s nadrcenými kostmi a zbytky od večeře. Mezitím popíjím ten teploučký čaj s nadějí, že mě zahřeje, až nastane chvíle, kdy tam už fakt musím.

 

Mám tu pro ty případy připravený „kožíšek je jako nový“, což je termínus technikus pro můj pracovní a hóódně jetý ohoz, pro případ zimy. V něm zvládnu i pár kroků naboso v mokré trávě. Ranní rituál, kterým se snažím nejenom probrat i tu poslední buňku v těle, ale i nahodit „software“ mého mozku, který se jinak budí až kolem desáté hodiny. Skřivan ze mě asi nikdy nebude, přestože fyzicky se budím už kolem páté.

 

V září už bývá většina vypěstované zeleniny i ovoce zavařená, zamražená nebo sežraná. Houbařům začínají žně a já se psychicky připravuju na bedny plné ořechů, sušení křížal, strouhání jablek na štrúdly, úklid zahrady a další bohulibé činnosti, které následně potěší nejeden mlsný jazýček.

 

Letos je však všechno jinak. Co mohlo, to na jaře pomrzlo, takže letos už jen stáhnu plachty ze záhonů, popálíme co je třeba a pustím na ně tu naší drobotinu, aby se postarala o zbytek semínek a plevele.

 

Podzim je pro mne obdobím vzpomínek na tátu. Ani nevím proč. Možná, že se mi při tom všem strouhání, louskání a sušení jednoduše hezky vzpomíná. V kamnech příjemně popraskává, kočky se kolem mě uvelebí, monotónně vrní a myšlenky samovolně plynou.

 

Táta byl skaut, jak se říká, tělem i duší. Pocházel z malé vesničky uprostřed polí a brdských lesů. Vyráželi jsme spolu na různé „dobrodružné“ výpravy, i kdyby to bylo jen pár metrů od chalupy. Jako dítě jsem mu to žrala i s navijákem. Stačilo párkrát zahnout, a já měla pocit, že jsme na míle daleko.

 

Jednou nás s bratrancem vzal na noční dobrodružství. Jeleny v říji. Nebyl to zrovna ten nejlepší nápad. Bylo mi kolem čtrnácti let a táta chudák netušil, že se s tím svým nápadem trefil přesně do doby, kdy se mé tělo ujišťovalo, že už jsem se skutečně stala ženou. No. A já netušila, že je tento fakt pro jelena v říji dost zásadní.

 

Vyrazili jsme hned po setmění. Všude bylo ticho, jen v dáli bylo slyšet šustění kopítek v listí. Zalehli jsme do smrčí, naskládaní vedle sebe jak zakuklené housenky a čekali. Netrvalo dlouho a přišel. Takhle ze spodu vypadal monumentálně. Zastavil se asi pět metrů před námi a dlouze „zatroubil“. Všichni tři jsme se instinktivně vmáčkli do „bezpečí“ větví. Krve by se v nás nedořezal. Nevím, jak ostatní, ale já měla srdce až v krku.

 

Majestátně tam stál. Nehnutě. Jen nozdrami nasával chladný vzduch. S výdechem se ve světle měsíce odrážel oblak páry. Trvalo to několik nekonečných vteřin. Pak se otočil a pomalým důstojným krokem si to odkráčel do stínu lesa. Nespěchal. A bylo to úžasné.

 

Ještě chvíli jsme tam fascinovaně leželi. A mně se z toho obrovského zážitku začalo chtít, naprosto přízemně, čůrat. Pošeptala jsem to tátovi. Jeho reakce byla logická. Všude je spousta stromů a křoví.

 

„Tak běž třeba támhle. My se nebudeme dívat.“

 

Potichu jsem mu naznačila, že potřebuji určité propriety, které jsem si jaksi zapomněla doma. V ten moment se o tátu málem pokusil infarkt. Při plánování výpravy s touto variantou vůbec nepočítal. Teprve nyní mu do důsledků došlo, co všechno se mohlo stát, kdyby šel vítr opačným směrem. V hlavě mu naskakovalo množství kritických a ještě kritičtějších scénářů. Nejspíš i včetně toho, co by mu asi tak řekla máma, kdyby se něco stalo.

 

Na jeleny v říji už jsme nikdy nevyrazili, ale vzpomínka je ve mně stále jako živá. Včetně té nádherné vůně jehličí a tlejícího listí, která k podzimu prostě patří. I chladu, který jsem cítila na rosou zvlhlé zemi. I na kořen, který mě celou dobu tlačil do kolene. Jen dnes je doplněna láskou, kterou jsem k tátovi cítila a stále cítím.

 

 

Chybíš mi, tati.