Dohoda s nepřítelem - Zima v létě (17.)

Rád jezdil na kole. Většinou od hospody k hospodě. Takové malé sídlištní turné. Už mi to ani nevadilo. Hlavně, že nebyl doma. Snažila jsem se neprovokovat a dělat si svoje. Ono mi stejně nic jiného nezbývalo.

 

Byl zapřisáhlým vyznavačem teorie, že v zimě je zima a v létě teplo. Bez ohledu na počasí. První jarní den nasadil kraťasy a poslední podzimní den je odkládal. Někteří chlapi to tak prostě mají. Sice mi to přijde poněkud podivínské, možná trochu frajeřina, ale pokud tím neotravují nikoho dalšího, tak ať si klidně mrznou. Že jo. Větou „Jak ti může být v létě zima?“ mě však občas dostával do stavu nepříčetnosti. Zejména na přelomu období. Jeho vysoký krevní tlak se s mým nízkým zkrátka nikdy neshodnul.

 

Na druhou stranu, měla jsem kamaráda, který razil teorii ještě daleko brutálnějšího charakteru. Vysvětloval mi zcela vážně, že aby mu bylo večer ve spacáku teplo, musí mu být celý den zima. S tím jsem ale naštěstí domácnost nesdílela. Mě by totiž po aplikaci téhle blbosti do praxe museli ze spacáku vysekávat majzlíkem.

 

Bylo překrásné babí léto. Počasí lákalo na romantickou projížďku. Uposlechl tedy hlasu přírody a vyrazil. Kraťasy, tričko, kolo a hurá do světa. Sluníčko příjemně svítilo, žízeň byla jako vždy věčná, takže domů dorazil až v brzkých ranních hodinách.

 

Celý promodralý, drkotal zubama, přestože byla teprve půlka podzimu. Buď ho zradila jeho vlastní teorie, nebo to byla ta potvůrka výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nevím. V každém případě nevypadal úplně nejlíp. Klepal se jako drahý pes a působil poněkud použitě a ušmudlaně. Koukala jsem na něj s neskrývaným pobavením.

 

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se. Aby řeč nestála.

„No co? Jel jsem od Kyjského rybníka, přepadla mě únava, a tak jsem si na chvíli schrupnul v trávě. No.“

 

Poté si napustil plnou vanu horké vody, slastně se do ní ponořil a blaženě usnul. Napadla mě poťouchlá myšlenka. Chvíli jsem bojovala sama se sebou, ale nakonec zvítězila touha ho trošičku ztrestat. Potichoučku jsem se vplížila do koupelny, velmi opatrně posunula sprchovou hlavici pod hladinu a pomalu pustila studenou vodu. Ano. Stydím se. Ale ne moc. To se přiznám otevřeně.

 

Chvíli trvalo, než se probudil. Voda byla úplně studená. Moc mu ta koupel nepomohla. Kdybych se bývala nepřiznala, nejspíš by ani nepojal podezření, že bych snad já…? Naštěstí ten vtípek přijal. Ano. Byly i úlevné momenty. Zejména když něco potřeboval.

Naštěstí to bylo poměrně často.

 

 

15. Promiň – Někdy jsi mě s tím svým frajerstvím a nadřazeností štval. Vím, že to bylo nutné. Pořád jsem ještě spoustu věcí nechtěla vidět ani slyšet. Spoustu věcí už jsem sice chápala, ale odmítala je řešit. Minimálně uvnitř své hlavy. Myslela jsem si, že bych to sama nezvládla. Nevěřila jsem sobě, ale tvým slibům, jak bude všechno úplně jinak. Jediné, na co jsem se však zmohla, byly tyhle drobné žertíky, které trochu odlehčili situaci a dokázali na chvíli zapomenout. Naštěstí jsme humor vnímali podobně. A tak jsme se v tom plácali a čekali na zázrak. Možná oba.

Neustálé osahávání a plácání po zadku mi vadilo stále víc a víc. Prosila jsem ho, aby to nedělal, ale bylo to zbytečné. Byl nad věcí a rozhodně si nepřipouštěl, že by dělal něco špatně. Vztah mezi námi byl v té době již dost napjatý.

To nechte. Ona to Hanka uklidí.