Dohoda s nepřítelem – Svatba (7.)

Pomalu se blížil termín svatby. Všichni se těšili, jen já jsem z toho byla nějaká nesvá. Vyhrála však touha mít vlastní bydlení. Taky jsem nechtěla zpátky domů. Máma by mi určitě předhazovala, že mi to říkala. Umí to dost přesvědčivě. Díky tomu jsem byla hluchá a slepá, s vymazanou pamětí.

 

Nastal den „D“. Sraz byl u nás doma, obřad v Čelákovicích. Vše bylo naplánováno tak, že se po obřadu převlékneme do trampského a pojedeme na vandráckou svatební hostinu. Kluci skoro všichni na něco hráli, takže se bylo na co těšit.

 

Měla jsem půjčené nádherné bílé krajkové šaty. Sice jsem v nich nemohla skoro dýchat, ale o to krásněji jsem v nich vypadala. Po obřadu jsme se v autě převlékli a vyrazili kousek nad Jablonec, do překrásného horského penzionu, jehož součástí byla i malá útulná hospůdka.

 

Byla jsem dost unavená. Předcházející týden byl dost náročný. Nějak jsem se nedokázala odvázat a normálně se bavit. Přestože se hrálo, zpívalo, tancovalo, kytary, basa, jídlo, pivo teklo proudem... Všechno bylo. Jen ta chuť mi nějak chyběla. Kdo mě zná, ví, že bych za muziku a tanec dýchala. Jsem v tomto ohledu fakt živel. Možná i trochu exhibicionista. Klidně vlezu na prázdný parket v Lucerně a nedělá mi to žádný problém. Ale prostě to nešlo.

 

V jednu chvíli jsem měla vyloženě krizi. Potřebovala jsem být chvíli sama. Zalezla jsem si do prázdné místnosti, schoulila se v koutku, kde byly narovnané židle, poslouchala tu muziku a chtělo se mi brečet. Možná sem už tenkrát tušila, že jsem právě udělala nevětší pitomost svého života.

 

Asi po půlhodině mě našel a odvedl mezi ostatní. Zábava byla v plném proudu. Nikdo si ani nevšiml, že jsem na chvíli zmizela. Z posledních sil jsem nasadila „americký úsměv“, popadla pivo a zpívala s ostatními „Do rána toulám, do rána toulám, do rána toulám se jen. Toulám se tejden, milá mi nejde. Do rána milá mi nevyjde ven...“.

 

Bylo to velký a náročný. I útratu jsem si musela spočítat sama. Byla jsem totiž jedinej střízlivej člověk v celé hospodě. Když jsem viděla chudáka číšníka, jak se s tím marně moří, nevydržela jsem a zinkasovala se sama. Koneckonců jsem na to jako účetní měla klasifikaci.

 

Po hostině jsme se všichni přesunuli na pokoje. Průběh svatební noci, pokud se to tak dá nazvat, asi nemá cenu jakýmkoliv způsobem rozebírat či hodnotit. Druhý den si stejně vůbec nic nepamatoval. Já ano. Zdi se tenkrát otřásaly a okenní tabulky málem popraskaly. To ano. Ale bohužel z úplně jiného důvodu. Chrápal celou noc a já byla ráno šťastná, že to mám za sebou.

 

Druhý den jsme se přesunuli do „domovského“ hotýlku o pár nadmořských kilometrů výš. Pan vedoucí nás už čekal. Měl nás rád. Nejen jako hosty. Dalo by se říct, že se mezi námi za těch pár let vytvořilo přátelství. Bylo to kousek od boudy. Vlastně takové pravidelné mezipřistání, než se vyrazilo lesem do kempu. Už od dveří nás s úsměvem vítal „Á sací komando přijelo.“ Musím přiznat, že to označení bylo dost trefné. Hlavně pro pánskou část naší bandy.

 

Druhý den jsme to pořádně roztočili. Šampaňské teklo proudem, nástroje nezahálely a tentokrát jsem si to užila i já. Na každém špuntu pod barevnou krytkou je číslo. Kdo ho uhádl nebo byl nejblíž, platil láhev. Stavěli jsme je na televizi a vytvořili slušně dlouhé dvouřadí. Pan vedoucí si mě pořád dobíral. „Hani, kam jste dala voči?“

Tuhle otázku si vlastně kladu dodnes. Co já na něm vlastně viděla?

 

5. Promiň – Neměla jsem si tě brát. Měla jsem ti říct, že je to úplná blbost. Mohli jsme zůstat kamarádi a si ušetřit spoustu problémů. A že jich bylo.