Dohoda s nepřítelem - Rozvod (15.)

Kdysi se mě někdo ptal, co je nejtěžší na rozvodu. Odpověděla jsem, že dojít na poštu. A stojím si za tím. Bylo jen otázkou času, kdy náš vztah dojde do této fáze, a já se rozhodla žádost podat. Sepsání těžké nebylo. Na poštu jsem ji však nosila skoro dva měsíce. I tak se mi klepaly ruce a v břiše se zuby nehty držel velmi nepříjemný svíravý pocit. Netušila jsem totiž, jak bude reagovat.

Nemusela jsem čekat dlouho. Jako první se záhadně ztratil oddací list, potom i ten rodný. A tak jsem musela obvolávat úřady kvůli kopiím a modlila se, abych už to měla za sebou. Zmizla i spousta jiných věcí. Co si budeme povídat. Tyhle záležitosti nejsou nic moc příjemného. Doufala jsem, že to půjde hladce, ale abych to měla moc jednoduchý.

U soudu mě hned z fleku vyvedly z omylu, že bych snad kdy mohla být spolumajitelkou našeho bytu. Řeknu vám, že to byla hóódně studená sprcha. Chvíli se o mě pokoušely mrákoty. To se přiznám bez mučení.

Až u soudu jsem se dozvěděla celé pozadí přidělování „našeho“ bytu. Došlo mi, že svatba na poslední chvíli vůbec nebyla tou děsně romantickou epizodkou, ale spíš vypočítavým, předem plánovaným kalkulem. Týden před svatbou, kdy už na nás opravdu hodně tlačili, abychom doložili oddací list, nelenil, koupil kytku, kafe, možná i nějakou tu láhvinku, a voilá, jako mávnutím kouzelného proutku jsem přestala být členkou družstva. Jak jednoduché a prosté. Za celé ty roky se ani nepochlubil, že jsme se vlastně brali zbytečně. Banalita. Že to bylo uvedeno ve smlouvě? Pouhý kancelářský šotek. Nic víc. Proč to řešit. Utřela jsem zkrátka hubu. Omlouvám se za ten výraz, ale nenašla jsem vhodnější.

Po rozvodu tak vyvstala otázka. Co dál? To že jsme rozvedeni, bylo fajn, ale neřešilo to nejdůležitější otázky. Bydlení a další soužití. V podstatě se nic nezměnilo. Jen už jsem oficiálně nebyla majetek. Prakticky však stále ano. Věčné osahávání bylo i nadále na denním pořádku. Jako kdyby se mi tím vysmíval. „Říkala jsi, že alespoň víš, že tě mám rád.“ Jenže já už o to dávno nestála. Cítila jsem ponížení. Byl si vědom své fyzické převahy bez ohledu na to, jestli chci nebo ne. Většinou to z něj táhlo jako ze sudu. Začínal se mi z něj zvedat žaludek.

Měli jsme pronajatou zahrádku v nedaleké zahrádkářské kolonii. Ve stínu pod ořechem stála malá chatička. Bylo to takové mé útočiště. Místo pro načerpání energie, kde jsem trávila téměř veškerý volný čas. Hlavně v době po tom jeho napadení. Byla sice hodně zarostlá, ale moje. Nádherné ticho, jahody, broskve, meruňky, ořechy…prostě nádhera. Bylo mi tam tak dobře. Postupně jsem odhalovala další a další zarostlá zákoutí.

Lezla jsem chvílemi po čtyřech, chvílemi po zadku a metr po metru odkrývala zarostlé záhony. Bože! To ticho! Díky tomuhle malému kousku ráje uprostřed města jsem postupně nabírala síly. Ideální rekonvalescence pro moji bolavou duši i tělo.

Na zahrádce jsem měla takovou betonovou sedací vanu. Ráno jsem do ní napustila vodu, která se během dne ohřála. Navečer jsem se do ní celá špinavá a upocená ponořila. Opřela hlavu o okraj, nohy nechala trčet ven a s uspokojením si prohlížela výsledek svého celodenního snažení. Spustil se letní deštík a po obloze se rozprostřela nádherná sytá duha. To byly nejhezčí okamžiky. Všechno ze mě spadlo a bylo mi nádherně.

13. Promiň – To, že jsem s tebou už nechtěla být, bylo jen logickým vyústěním našeho vzájemného snažení. To, že jsi mi vzal ty doklady, bylo dětinské a hlavně zbytečné. Musel si vědět, že není problém nechat si udělat kopii. Jen drobná, snadno řešitelná komplikace, kterou si mi chtěl ten rozvod znepříjemnit. Nad tím bych dnes mávla rukou. Ale to, že jsi na mě udělal podraz ještě před svatbou, kdy jsme dle všech regulí měli být na vrcholu zamilovanosti, se srdcem na dlani, mě hluboce zasáhlo. Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu bolelo, ale to ty víš nejlíp. Díky tomu už však nejsem tak naivní a nenaletím na každý špek.