Dohoda s nepřítelem - První stěhování (8.)

Krátce po svatbě jsme museli vypůjčené hnízdečko opustit. Předání nového bytu se sice blížilo, ale pořád zbýval téměř rok. Naštěstí se můj táta přes léto přesouval na chatu, takže nám mohl půjčit svoji garsonku. Takové malinkaté jedna plus nic ve Vršovicích. Byli jsme tam jako sardinky, ale každý pátek se vyráželo na vandr nebo za tátou, takže se to dalo vydržet.

 

A tak jsme výhled na romantický kostelík uprostřed zeleně a povznášející zvuk varhan vyměnili za pohled na půlku fotbalového hřiště Slávie, cinkání tramvají a hukot aut. Z mého přízemního ženského pohledu byla sice romantika v tahu, ale zato přímo v přízemí domu se nacházela maličká fanouškovská hospůdka. Měl to, jak se říká „na pantofle“. Co víc by si slávista mohl přát?

 

V první půli utkání jsme tak mohli sledovat úspěšnost jednoho týmu a v druhé počet branek soupeře. Samozřejmě bylo důležité poslechem sledovat i reakce diváků a počítat burácivé volání „Góóól“ v případě proměněných šancí na opačné straně hřiště. Z pohledu fanouška asi nic moc. Nebylo proto divu, že si tuto frustraci chodil kompenzovat o čtyři patra níž a o jedny dveře dál.

 

I tak to bylo v podstatě nejromantičtější období našeho soužití. Těšili jsme se na byt, dceru v září čekal nástup do první třídy a všechno se zdálo být v pořádku. Možná jsem chtěla věřit, že se vše v dobré obrací. Dalo by se říct, že jsem se na vzdory všemu cítila šťastná. Užívali jsme si života a i on se relativně zklidnil. Negativa jsem jednoduše neviděla. Jak říkají ostravaci „Bo nebyl čas...“

 

Všechny věci po krabicích. Nutné doma, zbytek u mámy. Trošičku psycho, ale jak se říká, když v tom má člověk systém, tak zvládne i nemožné. Nebyl čas na hrdinství ani řešit „zbytečnosti“. Ani jsem si neuvědomila, jak mě zvolna tvaruje k obrazu svému. Nevšimla jsem si, jak se mě nenápadně snaží držet od dcery. Žárlil na ní. A vlastně nejen na ní. Prostě na všechno a na všechny. Svojí nevoli uměl dát najevo stylem dobře míněných „otcovských“ rad a já blbec myslela, že když ustoupím, vše se vyřeší.

Blbost! Jen to oddálí nevyhnutelné. Já vím. Hraju si na chytrou s křížkem po funusu. To by mi šlo.

 

Byla jsem zaslepená. Zvykla jsem si na to, že si s dcerou krademe chvilky na pomazlení, povídání i hry. Když nás viděl, jak se tulíme, nikdy neopomněl podotknout, že jsme jako dvě lesby. A tak jsme se mazlily, když nebyl doma a vše ostatní si vynahrazovaly při cestách tramvají, procházkách, cestou do školky, ze školky... Byly jsme jako spiklenci.

 

Milovala a chránila jsem jí, ale podvědomě pořád hledala omluvy pro jeho chování. Že se to časem srovná, že si na sebe musí zvyknout, že pochopí, a že..., a že... Dnes se za to stydím. Nedokážu pochopit, jak jsem se mohla nechat takhle manipulovat. Tolik jsem chtěla mít milující rodinu...

 

Z domova moc srovnání nebylo. Naši byli rozvedení. Vychovávala mě v podstatě babička. Vyzvedávala mě ze školy, chodila se mnou na hřiště a do parku, vařila, uklízela a vlastně dělala vše kolem domácnosti. O nějakém vroucím citu k mámě se nedá mluvit. Když mě začala vychovávat, bylo to většinou vařečkou. Dodnes k nám o velikonocích nesmí nikdo s pomlázkou. Mám z toho nepřekonatelné déja vu. A tak jsem se v tom plácala a snažila se být dobrou a láskyplnou mámou, jak jen to šlo.

 

Jenže být mezi mlýnskými kameny se nedá moc dlouho. Jsem beran. Nemám moc ve zvyku se vzdávat. Byla jsem fakt držák. Myslím, že bych si zasloužila dostat nějakou anticenu za výdrž. Ale dala jsem se na vojnu, a tak jsem se snažila bojovat. No. Abych k sobě byla upřímná, vlastně jsem spíš volila strategii ústupu do předem připravených pozic.

 

Chyba! Ale to jsem naplno zjistila až o pár let později.  Co dodat? Snad jen:

6. Promiň – Dost důrazně jsem ti nevysvětlila, že svatba nespočívá v tom, že u svého partnera přecvakneš páčku z polohy „moje holka“ na „můj majetek“. Víš. Jsem svobodně jednající a myslící bytost a chtěla jsem, abys to respektoval. Moje dítě bylo a je pro mě to nejcennější, co mám. Nedokázala jsem ti vysvětlit, že na děti se nežárlí. Ty se prostě milují.