Dohoda s nepřítelem - Klíče (9.)

V září dcera nastoupila do školy. Díky tomu, že jsme se přestěhovali k tátovi, se cestování přes půl Prahy zredukovalo na pár zastávek tramvají, což jsem kvitovala s povděkem. Příjemná hodinka k dobru na úkoly a ostatní školní povinnosti.

 

Skvělé. To jo. Ale i tak dost náročné. Minimálně pro mě. Zatím co on byl naprosto spokojený, protože o pár pater níž si pořídil nové kamarády, my mastily úkoly, snažily se udržet místnost v obyvatelném stavu a nasytit všechny členy domácnosti.

 

Jídlo v našem vztahu mělo velice významnou roli a bylo jeho velikou vášní. Patřil do kategorie tak zvaných „nadzvedávačů poklic“. Neúnavný ochutnávač všeho. Asi jediná oblast, kde jsem „uspěla“ na sto procent a byla hrdou držitelkou slovního ocenění „Zasloužila bys nobelovku“. Už od dveří se ptával „Co je k večeři?“. Umíte si představit něco víc?! Prostě TOP a pak HOP na jedno!

 

Každý den obětavě a nesobecky vyklízel pole, aby nerušil. Chránil naše „bezpečí“ před vnějšími vlivy a ochotně od stolu s chladivým mokem hlídal vchodové dveře domu, aby mě snad náhodou nikdo… ani pohledem. Z legrace říkával „Na mladou holku dneska všude číhá plno nebezpečí“. A tak jsem tvrdla v tom bezpečí mezi plotnou, pračkou a slabikářem a počítala dny k domnělé svobodě.

 

Konečně jsme se dočkali. V potemnělé, zakouřené kanceláři nebylo skoro vidět. Takový ten malý, typicky socialistický kamrlík. Dodnes si tu atmosféru i jakousi všední obřadnost celého aktu pamatuju. Všichni noví majitelé jsme spořádaně čekali, až na nás přijde řada. Ve smlouvě psali, že se oba stáváme členy družstva. Kratičká věta, která se o nějaký ten rok později stala naprosto zásadní. Nebudu však předbíhat. Na to je čas.

 

V každém případě, pokud vám smluví obraty a podmínky, které právě podepisujete, připadají naprosto logické, jasné a nezpochybnitelné, pro jistotu si jejich význam i správnost nechte potvrdit. Nejlépe písemně. A ptejte se polopaticky. Úplně na všechno. I kdybyste při tom měly působit jako negramotný imbecil. Ušetříte si možná spoustu zklamání a zbytečných problémů. Já to tenkrát neudělala.

 

Štěstí mě naprosto ovládlo, protože „Máme klíče!“ Nic jiného v ten moment neexistovalo.

 

Od posledního stěhování moc vody neuteklo. Odpadla tak fáze hektického balení. Věci byly v podstatě v krabicích, nábytek jsme měli jen sporadicky, takže nebylo moc co řešit. Během několika hodin bylo hotovo.

 

Nikdy jsem v tak velkém bytě nebydlela. Čtyři místnosti, dva záchody, lodžie, velká prostorná kuchyň, čisťounký, plný slunce, za domem hřiště, blízko škola... Prostě nádhera! Ani mi nevadilo, že jsme první dodělaný panelák a zbytek sídliště je staveniště.

I paneláček to byl pěkný. Čtyřpatrový, s několika vchody, na každém patře dvě rodiny a spousta dětí. Všichni prožívali stejný opojný stav. Jakousi eufórii, kdy jsme měli k sobě tak nějak lidsky blíž.

 

První noc jsem tam strávila sama. Dcera byla u babičky a on na nějaké montáži, či co. Kromě prvních obyvatel nebylo kolem ani živáčka. Ideální pro různé zlodějíčky. Zvýšené přízemí vyloženě lákalo k obhlídce nových bytů. Vcházela jsem zrovna z kuchyně do obýváku, když jsem na balkóně uviděla tmavou postavu.

 

Na vteřinu se naše oči setkaly. Velmi rychle mi docvaklo, že mi dotyčný nepřišel pomáhat s vybalováním. Srdce mi vylítlo až do krku. Popadla jsem váleček na nudle a hrdinně se rozeběhla k balkónovým dveřím. Postava naštěstí seskočila a zmizela ve tmě. Chvála bohu! Jít na balkón by mně v tu chvíli nikdo nedonutil.

 

Rozklepaná jako drahý pes jsem se (pro jistotu i s válečkem) stočila do klubíčka na naší „nové“ rozkládací sedací soupravě typu super variant kombi (šest starých žíněných matrací povlečených do obarvených nemocničních pytlů na špinavé prádlo). Spát se mi však nepodařilo.

 

Do týdne byla mříž. Díky bohu.

 

 

7. Promiň – Ten byt byl opravdu krásný, ale byla to ve skutečnosti jen touha se osamostatnit. Možná, že kdybychom zůstali jen kamarádi, užili bychom si to daleko víc. Měli jsme podobné zájmy a stejný styl humoru. Takový ten správně suchý, který nám všichni kamarádi záviděli. Kdybych si to připustila dřív, mohlo být všechno jinak.