Dohoda s nepřítelem - Líh (20.)

Jednou domů přitáhl kanystr čistého lihu. Stál ve špajzu a v podstatě jen překážel. Ráda zkouším nejrůznější věci. A tak když jsem byla sama doma, napadlo mě zkusit si udělat domácí rum. No rum vyloženě ne, spíš takový rumový likér.

 

Udělala jsem karamel, přidala líh, trochu rumové tresti a naředila převařenou vodou na ty správné volume. Bylo to takové dobré, ne moc silné pití. Prostě bonbónek na mlsání. Strčila jsem ho do lednice, a pak se blbec pochlubila. To jsem ovšem neměla dělat. Vyslechla jsem si asi hodinovou přednášku na téma „Uvědomuješ si, kolik stojí litr čistého lihu?“

 

Myslím, že by si ode mne v tu chvíli ani pes kůrku nevzal. Mněla jsem se nejspíš stydět do morku kosti. Jenže mně to nějak nešlo. Prostě mi to chutnalo. A tak jsem tam seděla, jako boží umučení a tiše čekala, kdy už konečně přestane hudrovat. Přiznám se, že jsem byla dost naměkko. Takovou reakci jsem nečekala. Myslím, že mi potajmu i slzička ukápla.

 

Druhý den jsem s pocitem velké nespravedlnosti odešla do práce a lahev ponechala v lednici svému osudu. Kolem desáté mi zazvonil telefon. „Hani, co jsi do toho dala? To je TAK dobrý!“ Chvíli jsem nechápavě držela sluchátko, a pak ze sebe vysypala technologický postup výroby. Omluvu jsem nečekala. Stejně nepřišla.

 

Jedna změna však v našem životě nastala. Nikdy jsme neměli tolik návštěv a já podpořena zájmem zahájila sérii dalších úspěšných zpracovatelských pokusů. Malibu, jahodový či malinový likér a spousta dalších. Všechny měly úžasný ohlas a moje maličkost byla vzata na milost. Výtka za neuvážené znehodnocení lihu byla zapomenuta, a já se ocitla na vrcholu pomíjející slávy.

 

Jeden z kamarádů si po okoštování dokonce vyprosil lahev domů. Prý pro manželku. Jenže cesta byla dlouhá, žízeň velká, takže vyčerpáním usnul už na autobusové zastávce a domů dorazil až druhý den ráno. Samozřejmě s prázdnou.

 

S dalším kámošem v nekonečné řadě návštěvníků pak ochutnávali a ochutnávali, až se z toho kamarádovi zatočila hlava a při odchodu nám brýlemi málem přerazil schodišťové zábradlí. Přežil, ale obroučky ne. A protože byl napůl slepý a neviděl by na krok, společnými silami je slepili nad elektrickým sporákem. Vypadal impozantně. Uprostřed čela měl spečenou úhlednou hroudu, ale viděl. A to bylo podstatné.

 

Na výsluní jsem byla do okamžiku, než došly zásoby, což netrvalo zas tak dlouho. Náš život se vrátil do zaběhlých kolejí na pomezí lásky a nenávisti. Nic netrvá věčně. Zejména vděk alkoholika.

 

 

18. Promiň – Vím, že jsi to tak nemyslel. Určitě jsi jen chtěl vyzvednout moji nezměrnou šikovnost a bez toho „vyhubování“ bych si tu chvilku slávy dostatečně nevychutnala. A tak ti za to tedy pěkně děkuju a slibuju, že si dám příště možná pozor.