Splněné vánoční přání

Zdravím, drazí čtenáři,

 

Vánoční období se nám kvapem přiblížilo, a tak jsem se rozhodla, že vám nadělím maličký před dárek v podobě vánoční jednorázovky.

Tak hurá do toho...

    

Malá šestiletá holčička se toulala nocí zasněženou ulicí a třásla se zimou, i přesto byla odhodlána jít dál. Velice si přála vidět vánoční hvězdu, která má opravdovou moc plnit přání.

Ona holčička, jménem Ela, chtěla hvězdu poprosit, jestli by jí nemohla vrátit maminku, kterou si vzal Bůh do nebe, nebo ji chtěla alespoň ještě jednou vidět.

 

Její tatínek jí jednou vyprávěl pohádku právě o této hvězdě. Pověděl ji, že se objevuje na nebi pouze o Vánocích a že ten, kdo ji na nebi třeba jen zahlédne a bude si něco přát, tak se mu to vyplní.

Toužebně hleděla na usměvavé hvězdičky. Zdálo se jí to nebo na ni jedna právě mrkla? A támhle další! Zamávala jim nazpět a pozorovala je, když v tom se uprostřed nekonečné nebeské pustiny objevila obrovská hvězda, která byla ze všech nejzářivější.

 

„To musí být ona!“ vykřikla na celou ulici. „Prosím, vrať mi moji maminku! Já už nikdy nebudu zlobit, budu všechny poslouchat, prosím, já ji chci vidět!“ Po zmrzlých tvářích jí tekly obrovské tekuté perly.

 

Najednou se na konci ulice zablesklo a utvořila se zde zlatá brána. Z oblouku pomalu vystupovala ženská postava. Děvčátko k ní rychle běželo. „Mami!“ zakřičela šťastně, když uviděla obličej své maminky.

Její oči by poznala kdekoliv, nádherná pomněnková barva se nedala přehlédnout. Oválný obličej jí lemovaly dlouhé, vlnité vlasy černé barvy.

 

„Eli…“ vydechla krásná žena a objala ji. Malé děvčátko najednou ucítilo tu překrásnou vůni pomeranče. 

„Zůstaneš tu se mnou? Tatínkovi i mně se moc stýská.“

„Bohužel ne, Elo. Přišla jsem jenom na krátkou návštěvu. Viděla jsem ze shora, jak moc pro mě truchlíte. Mám se v nebi dobře, o to se nemusíte bát, ano? Vy se musíte naopak naučit žít své životy a žít je naplno… Abych pak byla šťastná za vás oba."

Slíbíš mi to prosím?“ prosila jemným hlasem. Holčička se na maminku smutně dívala. Maminka ji přitom pomalu hladila chladnou rukou po ebenových dlouhých vláskách.

 

„Ale já přece našla vánoční hvězdu,“ špitla holčička tiše a z očiček se jí spustily nové slzičky.

„Ach El.“ řekla její maminka stejně tiše a víc si jí k sobě přivinula. Malou chvíli mezi nimi panovalo ticho, kde byl slyšet jen tichý pláč dívenky.

„Holčičko moje,“ promluvila znovu překrásná žena a přitom si dřepla ke své dcerce tak, aby jejich oči byly na stejné úrovni. Její překrásné bledě modré šaty se kolem nich rozvinuly jako dlouhý ochraný závoj.

„Eli“, promluvila znovu maminka a přitom se na holčičku smutně usmála. „Ano, našla si ji, ale…“

 

„Vidíš, tak pojď se mnou!“ vyhrkla holčička a skočila své mamince do řeči. Její hlásek zněl trochu paličatě. Chytla maminku za ruku a byla rozhodnutá se jí nepustit, i když byla ruka studená jako kus samotného ledu, a tím se dala do dívenky ještě větší zima a zoubky jí začaly silně drkotat o sebe. 

„Pojď ke mně, beruško.“ Cítila, jak si jí maminka přitiskla k sobě do náruče a společně s ní se i zvedla. Pomalým krokem se s ní vydala blíž ke zlaté bráně.

 

Děvče kolem sebe najednou ucítilo něco velmi zvláštního, a tak zvedlo hlavu z maminčina ramena a podívalo se, co se děje. Očka se jí rozzářila ohromením, když spatřila pozlacenou lavičku a nad ní se tyčil obrovitánský vánoční strom, ozdobený zlatou a stříbrnou barvou, na jehož špičce zářila ona vánoční hvězda.

 

Malá Eli by radostí vyjekla, kdyby jí to zima, kterou cítila ve svém tělíčku, dovolila. Vnímala, jak s ní maminka najednou zrychlila krok směrem k lavičce.

„Tady se na chvilku posadíme, ano?“ Žena, která vypadala jako samotný anděl, se i s holčičkou posadila na lavičku. V té chvíli se provedlo další malé kouzlo a to v podobě zelené tmavé deky, která se objevila na lavičce vedle maminčina boku.

 

Žena neváhala a svoji dcerku do ní zachumlala. „Už to bude dobré,“ šeptal překrásný anděl.

V další minutě se ukázalo další kouzlo. Objevil se malý stříbrný krásný stolek, na niž se zjevil hrnek horké čokolády, po které se anděl rychle natáhl.

„Napij se, beruško! Opatrně, je to horké, pomalu.“ Nabádala dcerku, a teprve poté jí přiložila hrneček k ústům.

 

Malá Ela, která nyní seděla mamince na klíně, se s maminčinou pomocí napila. Horká a sladká tekutina jí stékala dolů do krku a přinášela sebou hřejivé teplo.

„Maminko, pojď, se mnou domů. Já už nebudu zlobit, slibuju!" Promluvila holčička ihned poté, co se jí udělalo o něco lépe. V jejím hlase bylo slyšet tak úpěnlivé zoufalství, že by se nad tím jakékoli srdce sevřelo žalem.  

 

„Věřím ti, broučku… Ale jak jsem již řekla, přišla jsem jen na krátkou návštěvu,“ hlas ženy zakolísal.

Měla pocit, že její nebijící srdce puká žalem. Cítila, jak se jí v očích tvoří chladné slzy, které v žádném případě nechtěla pustit ven. Neměla v úmyslu to dělat dcerce ještě těžší. Věděla, že  čas, kdy tu mohla být s ní, se krátí.

 

„Ale ta vánoční hvězda,“ hesla dívenka plačtivě a přitom se zamračila nahoru na hvězdu. 

„Za dva dny jsou tady Vánoce, broučku,“ snažila se ihned její maminka spěšně změnit téma na něco veselejšího. „Doufám, že máte už s tatínkem pro Santu upečené a připravené máslové sušenky s mlékem,“ promluvila hlasem, o kterém

věděla, že tím Elu zaujme a trochu rozveselí. Stalo se. Dívenka se na ni opět podívala. V očích měla stále plno slziček, které pomalu stékaly dolů po tvářičkách, ale nyní tam byly i jasně vidět jiskřičky neskryté dětské radosti.

 

„Jasně, taťka se to snažil upéct, ale moc mu to nešlo. Dva plechy spálil, ale to nevadí, byla u toho spousta legrace."

V zelených očích Ely se objevil náznak radostí a to bylo přesně to, co si překrásná žena přála. 

 

„Věřím, že se vám to povedlo a naše kuchyň to také určitě přežila ve zdraví,“ ozval se dvojitý veselý zvonivý smích.

„Trochu špinavá byla. Babička se zlobila, když přišla domů od kamarádky, " přiznala se dívenka vzápětí, co se přestala smát.

Přitom se víc přitiskla do maminčiny náruče. Ela toho mamince chtěla ještě hodně říct, ale tak nějak vytušila, že maminka už brzy znovu odejde a nad tou představou se ji opět stáhlo hrdlo, ale než jí stačil smutek pocit odloučení pohltit, tak maminka promluvila uklidňujícím hlasem, který ji ubezpečil v tom, že teď jednoho dne bude všechno dobré.

 

„Něco tu pro tebe mám, beruško, počkej...“ Maminka ji pustila a opatrně si odepnula řetízek na  krku, na jejíž konci byla půl hvězda. Holčička ji najednou fascinovaně sledovala a nemohla od té krásy odtrhnout oči.

Ele začalo vrtat hlavou, proč je na řetízku, jen část hvězdy, ale než se stačila zeptat tak maminka, která držela řetízek s přívěskem ve své dlani, odpověděla. „Víš broučku, já s tebou nemohu jít, i když, bych moc chtěla.“ Překrásný anděl se snažil o veselý ton, jelikož se na ni dcerka podívala ještě zvětším smutkem než doposud, a slzičky se objevovaly nové a nové.

 

Žena stiskla na moment oční víčka k sobě, než odpověděla, ale stále se snažila znít vesele „Ale tohle,“ kývla na šperk v ruce ‚‚ti umožní mně vidět pokaždé, když vykoukne první hvězda na obloze a pokud si to budeš z celého srdíčka přát, můžu k tobě i na chviličku přijít…“ Víc už žena říct nestihla, protože její čas právě vypršel a začala pomalinku mizet.  

Malá Ela chtěla na maminku křičet, ať neodchází, ale z jejich úst nevyšla ani hláska. „Buď hodná“ zazněl jí v uších krásný melodický hlas maminky. 

 

                                                      * 

 

Holčička s výkřikem otevřela své hnědé oči. Bleskově se zvedla do sedu a začala se kolem sebe rozhlížet.

„Maminko... " zašeptala zoufale do tichého prostoru svého pokojíčku, kde bylo kolem ní přítmí a na nočním stolku jí jen svítila lampička ve tvaru jednorožce. Mami,“ hlesla opět tiše a pocítila smutek, když jí došlo, že to byl, jen sen.

 

Znovu se ji stáhlo hrdlo a stačilo opravdu malinko, aby se znovu rozbrečela. Tam, kde měla srdíčko, tam to bolelo. Sáhla si na to místo ručkou a doufala, že si tím bolest utlumí.

Hlavičku přitom otočila na lampičku, jelikož ji světlo trochu vždy uklidňovalo, ale právě, když se chtěla na světýlko zaměřit a položit si hlavu na kolínka, které si mezitím přitáhla k sobě, v tom spatřila…‚‚Maminko" vyjekla znovu, ale tentokrát v tom byla i trocha radosti. Holčička neváhala a vzala do ruky onen šperk, který ji dala maminka ve snu, nebo že by to nebyl sen?

 

Holčička se v další chvíli začala hrabat z postele v růžovém pyžámku s motivem sněhuláka. Běžela na chodbu a rovnou dolů po schodech.

Už jí chyběly pouze tři, když uviděla tmavou postavu stát u vánočního stromku.

 

                                              

Ano já vím trochu smutné, ale i to k vánocům tak trochu patří bohužel, ale je na každém z nás, jak se s tím popereme obzvlášť na ty vánoce. 

 

Přeji vám krásné a veselé Vánoce...