Příběhování s Esterkou - Ztracená panenka

Když byla vnučka malá, milovala pohádky. Ale ne jen tak ledajaké. Musely splňovat přesně předem stanovená kritéria. Musela jsem tedy do vyprávění zakomponovat všechna vyjmenovaná zvířátka, holčičky, chlapečky a další náležitosti. Nebylo vždy jednoduché splnit veškeré danosti, neboť mi to roztomilé dítě schválně vybíralo co nejsložitější kombinace. Vznikala tak díla poněkud bizarní, která jsme však obě milovaly.

 

Když vnučka trochu povyrostla, začala příběhy vyprávět sama. Byly hóódně dlouhé, komplikované, se spoustou postav s anglicky znějícími jmény. A protože jsem sklerotik, a navíc neumím anglicky, nikdy jsem nebyla schopna, si je zapamatovat. Po pár minutách vyprávění, jsem byla naprostý mimoň. Místo fundovaných reakcí jsem se většinou zmohla jen na bezduché a nic neříkající reakce typu „Tý jo!“, „No prosím tebe.“, „Ale to není možné.“, „Aha.“, „A opravdu?“

 

Bývaly nekonečné. V nejednom případě jsem je musela utnout s ponižujícím přiznáním, že jsem se v tom úplně ztratila. Ale to vnučce nikdy nevadilo. Během několika vteřin už vyprávěla nový. Čas plynul a my se ve vyprávění začaly střídat. Anglická jména sice občas nahradila ta česká, ale plavala jsem v tom úplně stejně. Skleróza je prostě skleróza.

 

Naštěstí jsou ty naše děti velmi chytré, a tak dostaly geniální nápad. Omezily jsme počet postav na minimum a jména používáme ta naše, protože:  „Aby se ti to babi dobře pamatovalo.“ Ano. Mám moc hodná a ohleduplná vnoučátka. Nedávno jsme se s vnučkou dohodly, že bychom si ty kousky příběhů mohly zkusit posílat pomocí zpráv.

 

Pokud tedy máte chvilku, pohodlně se usaďte, poslouchejte a na občasné nelogičnosti nehleďte. Děti totiž umí být velmi zákeřné, díky čemuž jsou příběhy plné nečekaných zvratů a komplikovaných zápletek, ze kterých není úplně snadné se ctí vybruslit.

 

 

Ztracená panenka

 

Babi:  Hanka vstávala časně. Pokaždé, když si připravila školní pomůcky, sedla si k oknu na své oblíbené místo a pozorovala východ slunce. Pomalu při tom usrkávala teplý čaj, ukusovala chleba a pozorovala mlhu, která se líně rozvalovala po poli. Její každodenní rituál však tentokrát narušil neodbytný pocit, že je něco jinak. To něco naprosto narušilo ranní pohodu. Zapomněla snad něco udělat? Vyřídit? Odnést nebo přinést? Ať však přemýšlela jakkoliv, ne a ne na to přijít.

 

Esterka:  V tu chvíli přišel kamarád Petříček a zatahal Hanku za vlasy. Hanka vykřikla „ Au! Petřičku! Co to děláš?!“ „Pojď véén. Jsou tam poldové!“ odpověděl Petřík. „No a co?“ Zeptala se Hanička. „No třeba bychom se s nimi mohli vyfotit.“ Odpověděl Petřík.  Najednou jako by ji něco popadlo za ruku. Ale Petr stál mnohem dál, takže on to být nemohl.

 

Babi:  Moc jí to na klidu nepřidalo. Zmateně se rozhlížela po kuchyni. Kromě Petříčka tu však nikdo nebyl. Hance se sevřelo hrdlo. Chvíli váhala, jestli se má Petříkovi svěřit se svými obavami. Rozhodla se, že to zatím neudělá. Musí si všechno v klidu promyslet. Pochopit, co se to tu děje. Obrátila se na Petříka a s širokým úsměvem odpověděla. „Tak jo. Počkej chvilku. Musím se trochu obléknout.“  V ten moment si však uvědomila, že přece musí do školy. Jak to, že se Petřík nikam nechystá? Další záhadný dílek do mozaiky událostí právě probuzeného dne.

 

Esterka:  „Ale vždyť jdeme do školy.“ namítla Hanička. „Ale Háňo, je víkend!“  Hanička se zamyslela. „Včera byla přece středa! Tak jak to, že je dnes víkend?“ Pohlédla na okna s bílými záclonami. „Nebyly včera zelené? Nebo snad ne?“ Petr povídá: „Tak už pojď. Nebo tam za chvíli nebudou.“  „A proč tam vlastně jsou?“ Zeptala se zvědavě Hanička. „ Slečna Lukášková ukradla 10 000.“ „Ale vždyť Lukášková je přece mimino. Její máma se jmenuje jinak. A nikdo jiný s tímhle jménem tu nebydlí.“  Haničce se v hlavě honily zmatené myšlenky. Šla za Petrem ven.  Ale to, čemu nesmyslně říkal Petříček poldové, byli rodiče Lukáškové a v náručí měli mimino Lukáškovou. Bylo to divné. Hanička nevěděla, co si má myslet. Petr tvrdí, že Lukášková drží deseti tisícovku, ale ta přitom drží obyčejné chrastítko.

 

Babi:  Na Haničku už toho bylo nějak moc. Jak je možné, že Petříček vidí jiné věci? To přece nedává smysl. Chtěla tomu přijít na kloub, ale nevěděla, jak to udělat. Možná spí a všechno se jí jenom zdá a až se ráno probudí, vše zas bude tak, jak má být. Vymluvila se Petříčkovi, že už musí domů. Že jí nějak není dobře.  Ale ve skutečnosti jen chtěla utéct před těmi záhadnými událostmi, které jí od rána děsily. Doma si sedla ke svému oblíbenému oknu. Sluníčko už zapadalo. Celý obzor byl osvětlen zlatavou barvou zapadajícího slunce. Hanička nemohla od okna odtrhnout oči. Ten pohled ji neskutečným způsobem přitahoval. Snažila se vzpomenout, co všechno těm nesmyslným událostem předcházelo.

 

Esterka:  V tu chvíli se vrátil Petříček a povídá „Nemusíš spěchat. Poldové už odešli. Škoda. Mohla to být bezva fotka.“ Haničky zrak se najednou stočil pod postel. Ležela tam panenka, kterou dávno vyhodila. Jenže Petříček tam nic neviděl. Haničce všechno připadalo divnější a divnější. Nevěděla, co má dělat. Málem se z toho rozplakala.

 

Babi: „Co se to děje? Jak to, že Petříčkovi nepřijde dnešní den divný? Jak to, že nevidí tu panenku? A jak je možné, že ona ji vidí, přestože by jí z logiky věci vidět neměla? „Já snad mám z toho čaje halucinace. To přece...“  V hlavě se jí doslova zhmotnila otázka "PROČ?". Odpověď však nepřicházela. Bezradně zírala na zvláštní barvu oblohy. Byla tak sytě oranžová. Doslova jako by hořela.  "OHEŇ!!! To je ono!  Na dnešek se mi přece zdálo, že jsem v nějakém lese a v dálce hořel oheň. Ale... co bylo pak?" Hanička si nemohla vzpomenout.

 

Esterka: Najednou jí to docvaklo. „Ano! A pak ten oheň zhasl a ona šla do zámku.“ Tak s Petříčkem kdysi nazývali babiččin dům. „Jo! A v náručí měla tu panenku, co dávno vyhodila.“ Vzpomněla si také, že v domě měla schovaný deník. Jenže pak se najednou probudila. Snažila si vzpomenout. „Mezi tím deníkem a probuzením ještě něco bylo. Ale co?!  CO?!“ To jí vrtalo hlavou. „Ach jo“ povzdychla si Hanička. Popadla panenku a vydala se na cestu. Musí tomu přijít na kloub.

 

Babi: Babička už dávno nežila. Dům byl opuštěný a zub času udělal své. Většina oken byla rozbitá, všudypřítomné pavučiny Haničce naháněly hrůzu. Někde uvnitř však cítila, že do domu vejít musí, pokud chce zjistit, co se stalo. Jako kdyby jí volala samotná babička. Věděla, že je to moc důležitý, ale jako by ji strach přikoval k zemi. Nebyla schopná udělat krok. V hlavě jí znělo "Běž. Neboj se. Všechno je v pořádku." Hanička tedy sebrala všechnu odvahu, položila ruku na kliku a odhodlaně ji zmáčkla. Dveře se skřípavě otevřely. Nahlédla opatrně dovnitř. Všude nepořádek, spousta pavučin a prachu. Jakmile však překročila práh, vše se jako kouzlem proměnilo. Místnost byla uklizená, prosvícená slunečními paprsky. U kamen stála babička a něco vařila. Když Hanička vešla, babička se otočila a ze široka se na ni usmála. "To jsem ráda, že tě vidím. Už jsem tě čekala. Dáš si trochu bramboračky? Zrovna jsem ji dovařila."

 

Esterka: Hanička trochu vylekaně řekla „Ne díky. Musím jen něco najít.“  A vydala se hledat deník. Rozhlížela  se po domě, ale ne a ne ho najít. Babička ji chvíli s úsměvem pozorovala.  „Copak Hani?“ Zeptala se. „Ále… jdu se podívat ještě nahoru.“ Rychle vyběhla po schodech. „Ach jo. Kde ten deník je?“ Najednou ho uviděla. Malou knížečku vykukující zpod polštáře. „Jé. To je on! Deník ze snu!“ Zajásala.

 

Babi: Když se vrátila do kuchyně, babička se zeptala. "Máš sebou panenku?" Hanička se na ni udiveně podívala. "Mám." Nechápala, jak může babička vědět, že ji našla?" "To je dobře." odpověděla babička. "To je moc dobře."  "Našla jsem jí doma pod postelí, ale bylo to moc divné, protože tam před tím nebyla. Já ji totiž ztratila. Ani nevím kde." Najednou si uvědomila, že mluví s babičkou. S BABIČKOU!!! „Jak to, že je živá?“ Babičce začal na tváři hrát spiklenecký úsměv. "Přemýšlíš, jak je to možné. Viď?"

 

"Co se to zase děje? Copak babička umí číst moje myšlenky?", pomyslela si. Ale babička se najednou zeptala. "Jestlipak víš, kdy se ti panenka ztratila? A taky proč se ti ztratila? Zkus si vzpomenout. Neublížila jsi někomu? Vzpomeň si. Je to opravdu důležité." Haničku ty otázky překvapily. "Co tím babička myslí?“ Ale po chvilce si pomalu začínala vzpomínat. Byl krásný slunečný den. Skoro stejně, jako dneska. A ona si hrála se sousedovic Esterkou s panenkami. A pak se kvůli něčemu moc pohádaly. "Správně." Řekla babička. Haničku už ani neudivilo, že babička ví, co se jí honí hlavou, a nechala své vzpomínky volně plynout. A pak si vzpomněla, že před chvílí našla svůj deník. "Vždyť se můžu podívat!" Babička se na Haničku podívala a řekla „Do deníčku se klidně podívej má milá, ale nevím, jestli tam najdeš to, co hledáš.“

 

 

Esterka: Usadila se do křesla a začala číst. Po chvilce však zjistila, že deník není dokončen. Poslední příběh zůstal nedopsán. Jako kdyby pisatele něco vyrušilo. Hanička řekla: „ Víš. Já už jsem si asi vzpomněla. Tu panenku jsem neztratila. Vlastně jsem ji zahodila. Ester se moc líbila a mně taky, ale protože jsem na ní byla nazlobená, chtěla jsem jí jen naštvat. Tak jsem jí hodila do koše. Jenže později, když Esterka odešla, tak už v tom koši nebyla. Asi jí odvezli popeláři. Byla jsem z toho smutná. Co mám dělat, babičko? Pomoz mi prosím.“

 

Babi: "Nesmíš být tak netrpělivá." Řekla babička. "Však ty na to přijdeš." Hanička váhavě přikývla. "Tak pojď. Dáme si spolu tu bramboračku, už ti muselo vyhládnout." Tentokrát Hanička neodmítla. Sedla si ke stolu a babička před ní postavila plný talíř. Jakmile dojedla, z ničeho nic se setmělo. Padla na ni veliká únava. Babička sklidila ze stolu. "Ráno moudřejší večera. Pojď. Ustelu ti ve tvém pokoji." Hanička ani nevěděla, jak se dostala do postele. Jen lehla, okamžitě usnula. Zdálo se jí o Esterce, o panence i úplně zbytečné hádce. Ve snu si uvědomila, jak moc Esterce ublížila i to, jak jí Esterka chybí. Vlastně se od té doby spolu neviděly.  "Měla bych za ní zajít a omluvit se. Bylo to ode mě sobecké. A možná už vím, proč se ta panenka znovu objevila u mě pod postelí..."

 

V ten moment se probudila. Ležela doma ve své posteli. Domek nikde, babička taky, jen panenka ležela v Hančině náruči. Rychle se oblékla. Už věděla, co má dělat. Popadla panenku a utíkala po schodech dolů. "Kam letíš?" Zeptala se maminka, která zrovna chystala snídani. "Já musím jít honem za Esterkou!"  Maminka se usmála. "A cože tak najednou?" Řekla překvapeně. "To je strašně zamotaný příběh, mami. Já ti to pak všecičko povím, ale teď opravdu musím." "No. Když musíš, tak musíš. Ale nezapomeň, že tu máš snídani." To už však Hanka skoro neslyšela. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Panenku držela pevně v náručí. Musí jí přece donést Esterce! A taky poděkovat babičce za pomoc. V ten okamžik na obzoru vysvitlo slunce. Haničce se zdálo, jako kdyby babička říkala, "Nemáš zač. Nemáš vůbec zač. Vždyť jsi na to přišla sama."

 

 

Esterka: Hanička běžela, co jí nohy stačily. Když zazvonila, otevřela jí Esterčina maminka. „Copak Hani? Dlouho jsi u nás nebyla.“ „ Ále, jen bych potřebovala mluvit s Esterkou. Je doma?“ „Ano. Pojď dál.“ „Ester máš tady návštěvu!“ 

 

Esterka se na Haničku bez zájmu podívala. „Ahoj. Co chceš? Hele. Pokud nechceš hrát fočus, tak zas můžeš jít. Jo. A s panenkama si už si dávno nehraju. Ale dík.“ Popadla panenku a hodila ji na židli. Hanička tam stála zmatená. Nevěděla, co si o změně chování  Ester má myslet. Tohle nečekala. Pomalu se otočila k odchodu. Když v tom jí Esterka popadla za ruku a odtáhla jí za zahradu, kde bylo fotbalové hřiště. „Jdeme hrát fotbal. Za chvíli přijdou kluci.“ „Aha.“ pomyslela si Hanička. „Tak Ester teď hraje fočus a kámoší s klukama. Hmmm...“  „Tohle je Petr a tohle Bert. „ představila Esterka své kamarády.

 

„Tak počkat! Co tu dělá Petříček? Za celou dobu, co spolu kamarádíme, o Esterce nikdy nemluvil. Jak je to možné? A Bertík? To že je jeho nejlepší kámoš? To nedává smysl.“  Pomyslela si Hanička. Kluci si mezitím začali kopat. Petříček na ni zavolal „Hani! Tak pojď už hrát.“ Hanička zavrtěla hlavou. „Ale próóč?“, zeptala se Ester. „Nemám fotbal ráda.“  Hanička se kolem sebe porozhlédla a s úlevou zjistila, že vidí všechno zase normálně. Žádné divné věci. „Jupí!“ Řekla si pro sebe. Ale taky si uvědomila že už si s Ester tolik nerozumí a měla by asi odejít. Stejně tu všechny jen otravuje… Zvedla se k odchodu. Ester jí však zastavila. „Kam jdeš Háňo?“  „Domů“ řekla smutně Hanička. „Mám pocit, že už si nějak nerozumíme.“  Se sklopenou hlavou se pomalu vydala k brance. „Hmm… Taky si to myslím odvětila Esterka.“

 

 

Babi: Najednou se Esterka rozesmála. Na plné kolo. "Skočilas mi na to! Jen tě zlobím. Neboj. Nestala se ze mě žádná tvrďačka. A za tu panenku jsem moc ráda. Jo. A ten nový účes je boží! I když trochu netradiční.“ Dodala se smíchem Esterka. „Pojď. Půjdeme si hrát. Co ty na to?" Hanička byla chvíli zaražená. Nevěděla, jak má zareagovat. Pak se však kolem sebe rozhlédla. Všichni tři čekali, co bude. V tom se rozesmála taky." Mám vás všechny moc ráda, takže... , jestli můžu..." Esterka ji s širokým úsměvem popadla kolem ramen." Jasně, že můžeš. A možná bychom mohly to naše udobření nějak oslavit." V ten moment si Hanička uvědomila, že na ni maminka čeká se snídaní. "Víte co? Já musím ještě na chvíli domů, ale co třeba za hodinu? Jen ten fotbal neumím. Asi bych vám kazila hru."  Povzdechla si. "Neboj. Něco vymyslíme. Že jo kluci?" Bertik s Petříkem souhlasně přikývli. „Od toho přeci kamarádi jsou. Nebo ne?“ Hanička se usmála a těšila se, až se zase vrátí. Celé odpoledne si pak hráli, jako kdyby se nikdy nic nestalo. A Tak by to mělo být vždycky.