Já nejsem ona - Výskot malé sirénky (24.)

„Tak holky, vyřízeno. Přivezou nám to v půl dvanácté a nechal jsem ti tam dát šunku navíc,“ prohlásil Michael skoro vítězně, a přitom se opřel o pult, jelikož opět bylo plno.

 

‚‚Jupí!“ výskla Julie tak hlasitě až Anna, která opět stála vedle ní, sebou trhla.

V další vteřině si musela promnout ucho, ve kterém jí začalo trochu pískat a to nemluvě o srdci, které se Anně rozbušilo jako šílené. Výskot malé sirénky,  pomyslela si a přitom zatřepala lehce hlavou.  

 

„Juli, co jsem ti říkal o křiku?“ káral ji hned na to Michael, ale díval se po Anně a vypadal, že má v plánu se ji za dceru omluvit, ale žena nad tím jen znovu zavrtěla hlavou a s nádechem stočila pohled na malou vílu s blonďatými vlásky.

„Plomiň, já nechtěla,“ špitla holčička se svěšenými ramínky a zrak měla upřený někam dolů. Annu to víc než překvapilo. Ani ve snu by jí totiž nenapadlo, že se ta malá osůbka tak rychle stáhne do sebe a bude vypadat najednou tak křehce a zranitelně. Annu při pohledu na ni zabolelo na hrudi a měla najednou nutkání holčičku utěšit. A proč by to vlastně nemohla udělat? 

 

S jasným rozhodnutím dala ruku dolů z ucha, ve kterém měla stále jakoby píšťalku, ale to pro ni nebyla překážka.

„Pojď ke mně, ty malá píšťalko.“ Přitáhla si jí jemně k sobě a poraněnou rukou, která bolela každým okamžikem víc a víc, ji objala.

 

„Plomiň,“ zaznělo zase dětským hlasem, ve kterém byla slyšet stydlivost i smutek.

„Nic se nestalo, princezno, neboj.“

V hlase nechtěla zaznít jemnost. Cítila, jak se k ní holčička víc natiskla a ručičky jí omotala kolem pasu a hlavičku si položila na její rameno.

Anna jí zcela automaticky začala hladit na zádech.