Já nejsem ona - Tisíc a jedna stránka (15.)
Anna stočila pohled v zpět na starou dámu, v jejíž tváři se nepohnul ani jediný sval a v očích se jí míhal ledový chlad, z kterého už na první pohled nebylo vidět nic dobrého.
Musím něco udělat, a to kvapem! Pomyslela si Anna a s touhle myšlenkou postavila malou na zem. Dívenka se na ni ale hned natahovala znovu. Mladá žena a majitelka krámku se na ní jemně usmála a přitom se k ní natáhla a pohladila jí po tváři, a až v následující chvíli jí došlo, že to byla chyba.
„Hledáš náhradu za svojí dcerku, má milá,“ pokračoval nezvaný host, který už od počátku věděl, jak si do Anny bolestně rýpnout. Anna zavřela na moment oči a přitom se tiše nadechla.
„Dodělejte ty stoly,“ hlesla a s tímto otevřela oči. Pohlédla na Michaela, který budil dojem lva, vždy připraven chránit svojí dcerku.
„No a my dvě půjdeme dozadu, abychom měly klid na rozhovor,“ pokračovala Anna, ale tentokrát slova patřila madam.
*
„Tak jsme dohodnutí, čekám tedy první splátku zítra, a abys neřekla, že nemám soucit, nebo něco podobného, dám ti čas do zítra do večera,“ pronesla madam Omelglová hlasem, který sebou nenesl žádných námitek, ale Anna jí sotva vnímala.
Její mysl byla zoufalá a hlavě jí to šrotovalo, jako snad ještě nikdy. Proboha, kde seženu tolik peněz tak rychle? Mladá žena byla tak zamyšlená, že stěží uslyšela, že madam se zastavila uprostřed krámku a pokračuje ve svém proslovu.
„Máš to tu opravdu pěkné, a ten název! Hmm, musím říct, opravdu nápadité - Tisíc a jedna stránka,“ odmlčela se, aby se opět důkladně rozhlídla. Anna přitom cítila, jak se ji uvnitř zvedá žluč, ale navenek stála pevně jako skála, dva kroky před tou supiní.
„Nuže dobrá, tady jsme pro dnešek hotovy,“ pokračovala Omelglová s kapkou hořkostí v hlase, když na její slova majitelka krámku nějak nereagovala. Aniž by něco dalšího řekla, tak se rázným vojenským krokem vydala ke skleněným dveřím.
Anna už si začala pomalu myslet, že tenhle malý boj je protentokrát za ní, když se najednou stará dáma zastavila a zamyšleně, i tak trochu zadumaně, se podívala na Michaela a na malou Julii, kteří seděli u jednoho ze stolu.
Holčička si prohlížela zaujatě knížku, za což byla Anna ráda, jelikož malá vypadala, že nevnímá okolní svět.
„Mladíku,“ promluvila madam a na malou chvíli se odmlčela, aby její další slova zněla víc dramaticky, nebo spíš toho chtěla dosáhnout a znejistit osoby v krámku. Možná by se jí to i povedlo kdyby…
„Se vší úctou, madam, ale ať mi řeknete cokoli, nebudu vás poslouchat. To byste měla vědět už dávno,“ pronesl Michael a odložil hrníček, který právě držel v ruce. Tohle všechno udělal, aniž by odtrhl pohled od staré ženy.
Anna po jeho slovech stuhla, ale v hlavě jí přitom naskočila neuvěřitelná a pro ní děsivá myšlenka.
Oni se znají!
