Já nejsem ona - Tak na to nebyl čas ani místo (17.)

„Jak hezké, ale neříkej mi, že se s touhle osobou znáš?“ pronesla madam výsměšně, ale také s kapkou překvapení.

„Máš na víc, drahoušku! Věř mi!“ přešla elegantně pomalu k nim s nuceným úsměvem a natáhla ruku k Julii.

Holčička se v tom okamžiku přitiskla ještě víc k Anně, která ihned pochopila úmysly staré intrikánky, a proto vztekle odpověděla:

„Měla byste jít,“ zasyčela Anna skrz zaťaté zuby a přitom rychle chytla vrásčitou ruku, která směřovala k hlavě malé blonďaté princezny.

 

*

 

„Tady je ta čokoláda, prosím. Opatrně, je horká!“ mluvila k Julii, která vypadala stále vyděšeně a právě teď seděla na klíně svého táty a vůbec to nevypadalo, že se v následujících chvilích od něho třeba, jen na píď, pohne.

Anně to začínalo dělat starosti. Dobře, paní Glotylda Omelglová, která odešla ani ne před hodinou, dokázala být hrubá, to ano, ale že na ni bude Julka takto reagovat tak to Anna nečekala, ani v nejmenším. 

Zatím, co jí hlavou létaly různé myšlenky typu proč, tak mezitím položila hrneček s dětským motivem na stůl, jelikož se jí začala mírně točit hlava. Tělo jí dávalo o sobě vědět.

„Tak co, princezno, už je lépe?“ promluvila hřejivým hlasem a sedla si ke stolu, aniž by přestala sledovat tu malou osůbku, která zavrtěla hlavou.

 

„Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl, nebo, alespoň ne tak, jako dnes.“

Hlas Michaela byl nasycen starostí a strachem. Anna sledovala, jak se sklonil a políbil svoji dcerku do vlásků, které pak začal hladit uklidňujícím gestem.

„Už odmalinka má tyto stavy. Bojí se lidí a nikdo zatím nepřišel na to proč.“ Anna cítila, jak se jí obočí mírně nadzvedlo. Michaelovy koutky se v té chvíli lehce nadzvedly. Asi pravě uhodnul, co Anně mometálně prolétlo hlavou.

‚‚Máš úplně stejný výraz jako já, když mi o tom Melisa řekla, a vlastně proto vím, že jsi zpátky… Odmlčel se. Anna se mírně napjala.

„Docela mě ohromilo, jak sis rychle moji dcerku získala.“ Anna se po téhle větě uvolnila a oddechla si, ale zároveň měla najednou pocit, že musí utéct, nebo alespoň něco udělat, protože na rozhovor, který Michael nakousl tou poslední větou, tak na to nebyl čas ani místo. 

„Tak jo, měla bych pomalu začít otvírat.“ S tímto si dala nervózně vlas za ucho.

„Měl bys odvést malou domů,“ dodala ještě a chtěla se zvednout. Právě se natahovala pro hůl, kterou měla opřenou o roh stolu, když...

 

„Nechoď,“ ozvala se holčička a tím Annu zarazila. Podívala se opět na malou.

„Nechci, abys někam chodila." Hlas Julie byl utlumený, což znamenalo jediné, že skoro spí.  

Anna se podívala na Michaela. Opět si rozuměli i beze slov.

„Nikam se nechystám, broučku! Spinkej.“ Klesla opět na židli a v tom momentu Julka natáhla svoji drobnou ručku a pevně se chytla té její. Anna okamžitě pocítila to příjemné teplo. 

„Rád vidím, že moje zlatíčko se naučilo věřit další osobě, zvlášť tak výmečné osobě, jako seš ty,“ hlesl Michael jemným úsměvem a přitom si ten svůj malý poklad lépe posadil na klín.

 

       *

 

„Bylo toho na ni moc,“ pronesl Michael, když pokládal svoji dcerku na pohovku vedlejší místnosti, kam se oba shodli, že ji dají spát.

Anna jí právě sundavala růžové botičky a muž jí sundaval opatrně v tutéž barvě mikinku, když tiše dodal něco, co Annu zastavilo v činnosti.