Já nejsem ona - Nechtěné odposlouchání (7.)

Zavřela oči hned poté, co si vzala prášek. Stočila se do klubíčka na šedo fialové pohovce. Poslední, co ještě jakštaš  vnímala než usnula, byly hlasy Melisy a Michaela.

 

„Co jí přesně bylo?“ Mužský hlas zněl starostlivě, nebo že by se to Anně jen zdálo?  Ozval se zvuk zavírání ledničky a pak nastalo na moment ticho, které přerušila až Melisa.

 

„Anna měla autonehodu,“ řekla hlasem poněkud naštvaným, ale proč co se tak najednou stalo? Anna byla tak unavená, ale i zmatená, že neměla ani sílu se nad tím hlouběji zamyslet. Jediné, co si přála, byl spánek.

 

„Lásko, co se děje?“ těžkopádné kroky se roznesly místnosti.   Anně se v ten okamžik zastavilo srdce na jeden úder, čemuž nerozuměla. Ona přece Michaela nenávidí a to, že spí a chodí s její nejlepší kamarádkou jí muže být přeci jedno. 

 

„Nic, já jenom, že jsem jí neměla nechávat samotnou. Mělo mi dojít dřív, že je pátek a bude plno.“  Anna, když tuhle větu od Mel uslyšela, měla takovou chuť otevřít oči a říct jí, že to všechno zvládne a zvládá, ale jejímu činu zabránil Michael.

 

„Já si naopak myslím, že to tvá kámoška zvládla naprosto s přehledem.“  Nastalo ticho, kde bylo slyšet jen tikaní hodin na zdi a hučení ledničky. „No fakt, nekoukej na mě tak. Do poslední chvíle jsem věděl, že má něco s nohou,“ pokračoval. V jeho hlase bylo  podstatně znát, že by se rád bavil o něčem jiném, což by uvítala i Anna. 

 

„Jak jsi dopadla u toho doktora?“ pokusil se změnit téma, které podle Anny nebylo zrovna dobré.

 

„Ještě neumírám, neboj! “ vyštěkla Melisa. Ihned na to se ozvalo klapání podpatků.

 

Au, nejspíš to u lékaře dopadlo hodně špatně usoudila Anna z toho, jakým tónem to její kamarádka řekla. Tělem Anny se prohnal divní pocit bezmoci. Na chvíli se stáhla do sebe, ale stále byla schopná vnímat okolí. Přesně mužský hlas a stále zvuky podpatků.

 

„Lásko, řekl jsem ti, že to spolu dáme a že tě nepustím.“ Kroky se rázem zastavily a ozvaly se opět ty těžkopádné, doprovázeným mužským šepotem, který se už Anna všemožně snažila neposlouchat. Stočila se ještě víc do klubíčka, nebo alespoň tak, jak jí to noha dovolovala a stiskla víčka více k sobě.   

                                                         

Anna otevřela zprudka oči. Kde to jsem? pomyslela si a přitom se rychle zvedla na loktech a podívala se kolem. Já usnula! Došlo jí vzápětí, ale co se sakra stalo? Proč spím tady? Anna měla pocit, že jí mozek někdo totálně vygumoval a to se jí stává, jen když…Proboha, hlesla tiše. Klesla přitom zpátky na šedý polštářek, z kterého už ted cítila mírnou bolest za krkem, ale to bylo to poslední, co jí teď trápilo. Mysl se jí totiž začala pomalu ale jistě probouzet a tím pádem i vzpomínky na včerejší den.

 

Ne, to se nestalo! On se tu včera neukázal! A už vůbec není s Melisou! To musela být noční můra, přemlouvala Anna svojí mysl a přitom si zajela rukou do vlasů.