Já nejsem ona - Ježibaba z pohádky (11.)

Hleděl jí do očí.

 

„Promiň mi to,“ omluvil se jí za tu chvíli už po několikáté. Přitom zvedl volnou ruku a palcem jí setřel slzu, která jí stékala po tváři.

 

„Když jsem se včera od Melisy dozvěděl,“ pokračoval, „Co se ti stalo, myslel jsem si… nebo ono to zprvu tak vypadalo, že ses provdala a měla další dítě, ale jakmile mě Melisa vyvedla z omylu a ukázala mi fotku dcerky, a přitom mi řekla zbytek tvého příběhu, bylo mi to jasný…“

 

„Nemusíš mě litovat,“ skočila do jeho proslovu Anna a sklonila pohled. Najednou jí přepadnul zvláštní pocit, který neuměla popsat. Netušila, jak to Mel vlastně ví, že tento muž je ten, o kterým jí vše řekla.   

 

„Já tě nelituju, právě naopak, moje maličká.“ Jeho hlas se snížil do šepotu, který v ní vyvolával stejné chvění jako kdysi a velká teplá dlaň, která jí jemně hladila po tváři, tomu také moc nepomohla.

 

„Zažila si díky mé hlouposti tolik bolesti.“ Anna se už chtěla ohradit tím, že jejich dcera nebyla omyl či hloupost, ale on rychle pokračoval.

 

„Tím nemyslím Bel, ale to utrpení, kterým sis musela projít…“ Chtěl jí toho nejspíš ještě říct hodně, ale k tomu už neměl šanci, jelikož se s vedlejší místnosti ozvalo:

„Tati!“ ozval se ustrašený dětský hlas a v tu ránu se ozvalo rychlé cupitání. Anně na moment trvalo než jí došlo, co se děje.

 

Pane bože, Julie! Myšlenka jí hlavou proběhla jako studený hurikán a podle Michaelova zděšeného výrazu byl na tom podobně. Sledovala, jak na okamžik zavřel oči. Anna toho využila, aby se mu vytrhla a utekla na druhý konec pokoje, kde zůstala stát a snažila se dát do hromady.

 

Mezitím sběhla do místnosti Michaelova dcera.

 

„Ano, zlatíčko, copak?“ Kleknul si ke své dcerce, která byla ve tváři bílá jako stěna, což v Anně, která se mezitím dala jakš-takš dohromady, vyvolalo pocit, který už si myslela, že nikdy mít nebude. Malá holčička vypadala najednou tak křehce a vystrašeně. Oči měla vykulené jak svišť a bradička se jí třásla.  Anna udělala krok k ní, když Julie tiše broukla.

 

„Před dveřmi stojí znovu ta zlá paní a kouká sem.“

 

„Jaká zlá pa…?” Michael se v půlce věty zarazil a něco tiše zasyčel a pak začal svoje dítě uklidňovat. „Ale no tak, Juli, ta paní ti nic neudělá. Pojď sem!” řekl a pomalu se i s dcerou, která se ho chytla okolo krku jako klíště, zvedl do stoje.

 

Anna to tiše sledovala a zároveň se chtěla zeptat co se děje, protože z toho začala být poměrně nesvá, ale než stačila otevřít pusu, ozvalo se poměrně silné bušení na dveře krámku.

 

*

Anně chvíli trvalo než se vzpamatovala z toho, co vidí.  A také z toho, co jí řekl před malou chvíli Michael o tom, co se včera stalo, když usnula. A teď to nejspíš bude mít pokračování.   

Před krámkem totiž stála vážená madam, Glotylda. Žena, která byla jako ježibaba z pohádky jen s tím rozdílem, že vypadala dost elegantně.   

 

Šedými vlasy vyčesané do svého typického upnutého drdolu a na sobě tunu mejkapu a pak následoval dlouhý bílý kabát z kožichu.

Anninou hlavou proběhla vzpomínka na den, kdy tuhle ženu viděla naposledy a její mysl se roztřásla v základech, ale na vínek doufala, že to nebylo nějak poznat.

„Jestli chceš, vyřídím to, koneckonců mám v tom praxi ze včerejška.“