Bacha na to, co si přeješ

Bylo mi kolem čtyřicítky. Dcera byla téměř dospělá, měla jsem vztahové problémy a chtěla jsem se líbit. Na tom není nic divného. Nikdy jsem nebyla věřící v tom pravém slova smyslu. Tušila jsem však, že mezi nebem a zemí je to trošku jinak než nás učili ve škole. Vždycky jsem šla vlastní cestou a mockrát si namlela ústa. Chybami se člověk učí a já se učila opravdu intenzivně.

Po nějaké době jsem pochopila, že i já mám své anděly strážné a zkoušela s nimi komunikovat. Měly jsme spolu domluvené znamení. Když byly „na příjmu“, zašimraly mě na levé horní části hlavy. Jako když vám někdo foukne do vlasů.

Prosila jsem je o spoustu věcí. Kámen úrazu však byl, že jsem netušila, jak se to správně dělá. Jak moc je důležité svoji prosbu přesně a detailně definovat. Splnilo se mi všechno. Jen málokdy tak, jak jsem si to představovala. Nebudu tu sáhodlouze vyjmenovávat všechna svoje bláznivá přání, ale s jedním, které se mi plní už moc a moc let, se s vámi podělím.

Jak jsem psala, chtěla jsem se líbit, a tak jsem ty svoje hodné a obětavé andělíčky strážníčky požádala, jestli by byli tak hodní a pomohli mi zůstat štíhlá. Ne že bych tehdy měla nějaký problém s nadváhou, ale prostě mě to tak najednou napadlo. Skvělý nápad. Nebudu se muset hlídat a vše bude fungovat samo od sebe. V podstatě bez mé součinnosti. Jenže. Tuhle maličkost jsem jaksi zapomněla do svého přání zahrnout. Tedy. Ono to přání bylo samo o sobě dost praštěné. Ale vyslovila jsem ho, a ta moje milovaná zlatíčka ho poctivě plnila a stále plní. Jenže po svém.

Od té doby, kdykoliv si v duchu postesknu, že jsem přibrala, chytím nějaký moribundus. Je mi zle, horečky, nemůžu jíst, vše jde hned ven a já zoufale přemýšlím, kdy to konečně přejde. Správně tušíte, že se mi právě opět plní mé přání. Již dvacátým rokem.

Docvaklo mi to před týdnem, kdy jsem si užívala další odtučňovací kůru. Týden devětatřicítky, čtyři dny jsem nebyla schopná cokoliv pozřít a ještě teď se modlím, aby to, čím právě procházím, nebyl zápal plic, protože antibiotika fakt nechci.

A tak jsem zase štíhlá jako proutek a na plicích mi to vrže, jako ve starých pendlovkách. Doufám jen, že když už jsem tak hezky zhubla „do plavek“, že do léta zase nepřiberu. Příště to holt musím buď lépe načasovat, nebo jednoduše nežrat.

Málem jsem zapomněla. Děkuju, andělíčci.