To je MOJE! Postoje v dětství aneb když nám podobné chování vydrží do dospělosti

„To je moje!“ holčička se natahuje pro hračku, kterou si vzal do rukou chlapeček na návštěvě.

 

Možná, že znáte podobné situace od svých dětí.

Zvláště mezi sourozenci dochází často k hádkám. Poprvé se s tím setkáváme, když si dítě uvědomuje již samo sebe, svoje „Já“. Najednou není jen součástí mámy, vnímá se jako samostatný celek.

 

U malých dětí se takové chování v určitém věku považuje za normální. Ale, co když nám podobné postoje vydrží až do dospělosti?

Pak nastává problém. Najednou jsme sobečtí.

 

Sami dětem často říkáme: „To je moje. Na to nesahej.“ Jedná se třeba o mobilní telefon.

Pak se divíme, odkud to mají. 

 

Asi se shodneme, že tahat se o věci ve dvaceti, třiceti letech, je opravdu dětinské. Jenže většinou se o ně již netaháme, sobectví se projevuje jiným způsobem.

Uvedu příklad: Jsme v práci dva lidé ve stejné místnosti, někdo otevře okno, aniž by se zeptal. Druhý si přehodí oblečení přes ramena, neřekne, že mu to vadí.

 

Nedokážeme spolu již normálně komunikovat.

Mluvíme činy. Jedni se cítí jako obětí, druzí pánem svého rozhodnutí.

 

Někdy se hovoří také o pasivní agresi.

Slyšeli jste o tom někdy? Povím Vám, že je to nepříjemné. Nechcete se na druhého zlobit, tak místo toho třískáte nádobím při mytí. Stejně to vnímá, že se zlobíte. Jen neví, proč. Co se děje?

Proč spolu někdy neumíme mluvit?

A jak z toho ven?

 

Rozhodně nám v tom nijak nepomůže čas strávený na sociálních sítích, je to jiná forma komunikace, mnohdy sice snazší, přesto svým způsobem zploštělá.

Abychom se naučili s druhými mluvit, měli bychom je nejdříve začít plně vnímat. Nesoustředit se jen sami na sebe. Zkusit prožívat svět z perspektivy toho druhého. Někdy se říká: „Nechodil si v jeho botách.“ No, dobrá, každý máme jiné osobní zkušenosti, jiné zážitky a jiný osud. Ale co takhle si někdy zkusit ty jeho boty nazout? Jen tak v představě.

 

No, vážně, proč ne?

Třeba to zvládneme – pochopit druhého, jeho motivy, činy, jak se cítí…

 

Možná je věta: „To je moje.“, vlastně takovou určitou obranou. Řeknete si: „Před čím? Před kým?“ Stavíme si kolem sebe ochrannou zeď před vnějším světem. Takovou, za kterou nechceme nikoho jiného pustit. Protože to je MOJE – můj život, můj muž, moje děti, moje peníze, můj názor, můj majetek… Jako by všechno, o čem mluvím, na co pomyslím, bylo nějaké mé vlastnictví.

Láska není o tom, někoho mít, jako spíše o vzájemnosti, sdílení, blízkosti… „Láska dává jen sama sebe a bere jen ze sebe. Láska neovládá, ani nechce být ovládána. Neboť lásce postačuje láska.“ – úryvek z Proroka od Kahlila Gibrana.

 

Větou: „To je MOJE!“ se možná chceme trochu vymezit, vyjádřit právě to naše „Já“, které se zdá být opomíjeno ostatními. Je fajn mít zdravé sebevědomí, ale zase není třeba to nějak přehánět. I když se většinou nemusíme obávat, že by nám ostatní nedali najevo, že je to už tzv. „přes čáru.“

 

Kde se v nás tedy potřeba tohoto vyjádření bere? Možná, že pramení v dětství, ale  z přemíry tlaku na to, abychom půjčovali. Či odjinud?

Pokud se cítíme přijímáni a respektováni, zřejmě nebudeme mít větu: „To je MOJE!“ ve svém slovníku příliš často.