Silvestr 1978 – vzpomínka na tátu

Psal se rok 1978. Bylo mi čerstvých patnáct a měla jsem pocit, že mi patří celý svět. Naši byli poměrně čerstvě rozvedeni, takže jsem téměř každý víkend trávila u babičky jen s tátou. A protože se tu narodil, a taky proto, že byl velkým místním patriotem, rozhodl se, že si tu postaví chatu. Vlastně spíš takovou „trucovnu“.

 

V chatové oblasti, blízko místního hřbitova si pořídil pozemek, a zakoupil malou montovanou dřevěnou chatičku. No… chatičku… spíš dřevěný stan. Dole malinká místnost, která fungovala jako sklad materiálu, žebřík, nahoře pak místo na dvě postele a malinkatý stolek hned vedle poklopu.

 

Díly chatičky uložil na pozemek a zahájil přípravu základů. Nikam nespěchal. Chodil si sem vlastně hrát. Takový malý soukromý únik od reality. Máma jí tenkrát z legrace přezdívala Karlštejn. Ne proto, že by byla hradu podobná, ale protože to byla taková stavba století. Osobně si myslím, že ten Karlštejn určitě postavili rychleji.

 

Máma s námi moc nejezdila. Rozvod byl poměrně čerstvý. Ale mně to moc nevadilo. Tátu jsem milovala a pořád jsme spolu něco vymýšleli, montovali, vyráběli samorosty, šperky ze suků ztrouchnivělých stromů, vyřezávali lžíce ze smrkového dřeva, žvýkali smůlu ze stromů (to bylo chuťově odporné, ale když jste se chvíli snažili a dostatečně dlouho vyplivovat tu příšernou pachuť pryskyřice, vznikla z toho hmota podobná žvýkačce). Učili jsme se spolu tkát koberce, drhat, vyrábět předměty z kůže a spoustu dalších věcí. Dalo by se říct, že to bylo nejkrásnější období mého dětství.

 

  

Když jsem relativně dospěla a začínali se mi zapalovat lýtka, prožívala jsem tu i své první lásky. Tenkrát ještě nebylo tolik módních životních stylů. V podstatě se mládež dělila na „veksláky“ a „somráky“. Už podle názvů lze odvodit, že „veksláci“ chodili hezky oblečení, my „somráci“ razili poněkud volnější styl. Dnes bych ho přirovnala k romantickému a volnomyšlenkářskému stylu hippies. Táta si mě z legrace dobíral, že jsem „somr lady“ a já na to byla patřičně hrdá.

 

Co se lásek týče, musím otevřeně přiznat, že jsem nikdy neměla příliš šťastnou ruku. Můj výběr byl zaměřen na podobné, často pochybné existence. Copak o to. Kluci to byli hezký, hodný, na rukách by mě nosili, ale co se týče toho, čemu se odborně říká intelekt …

 

Asi jako každý táta se i ten můj bál, aby mu nějakej takovej týpek tu jeho hodnou holčičku, jak se říká, „nezprznil“. Z dnešního pohledu se ani moc nedivím. Když si zpětně vybavím všechny své tehdejší favority, obdivuji zpětně jeho úžasnou schopnost, ponechat mi pocit volnosti. Když se mu však náhodou dostalo do ruky nějaké to zamilované vyznání, nikdy si neodpustil poznámku „Neumí gramatiku. Je to náš člověk.“

 

Rok 1978 byl zlomovým. Bylo mi dovoleno chodit na taneční zábavy, toulat se s kamarády a vůbec navazovat přátelské vazby s místní omladinou. Oslava Silvestra v místní klubovně však byla i na tátu, který navenek působil jako ten nejtolerantnější otec, trochu moc. Zkusil tedy taktizovat a s nadějí v srdci, že se rozhodnu nejít, pronesl osudovou větu „No já nevím, jestli je to dobrý nápad, ale jestli ti to máma dovolí…“ A máma zcela nečekaně dovolila. To nečekal. Dodnes nevím, jestli to bylo jen tátovi natruc. Nicméně věta byla vyřčena a mně se pomyslná vrátka k dospělosti otevřela dokořán. Sice jen do půlnoci, ale JOOO!

 

Ten den bylo nezvyklé teplo. I jen ve svetru mi bylo na sluníčku až horko. Zábava plynula v příjemném a zcela nevinném duchu. Tančilo se, jedlo i pilo ze skromných zásob. Kdo co přinesl. Krb krásně hřál, takže jsme vlastně až o půlnoci zjistili, jak moc se venku ochladilo. Bylo to tenkrát o rekordních třicet stupňů. A i když jsem měla statečný doprovod, který se mě snažil přivinout a schovat pod tenkou bundu, klepala jsem se jako drahej pes. Zuby mi cvakaly tak, že jsem si málem vyklepala všechny plomby. Šli jsme velmi svižným krokem, ale i tak nám cesta trvala nekonečně dlouhých deset minut.

 

Nikdy jsem se tak netěšila do postele, jako tenkrát. Stará drátěná postel s péřovými duchnami bývala hodně studená, protože se v ložnici topilo, jen když jsme přijeli. Babička mi tehdy u kamen nahřála peřinu a do postele ještě přidala horkou cihličku, jak říkávala žehličce, která se vlastně permanentně nahřívala nad kamny. Jak já ji za to tenkrát milovala!

 

První Silvestr byl za mnou. Až po letech jsem se dozvěděla, že mě táta chodil kontrolovat přes okno klubovny. No jo. Flintu však chvála bohu neměl a nějaký ten letmý polibek naštěstí neviděl.

 

Pomyslný stupínek k „dospělosti“jsem měla za sebou.

A táta? Ulevilo se mu. Minimálně pro tentokrát.