Já běhám - Ty běháš?
Paradoxně čím víc jsem unavená, tím líp se dokážu sama zničit. Nenávidím běhání. Jakýkoliv kardio sport. Nenáviděla jsem…
Jednoho dne jsem to šla zkusit. Oblékám si údajně profi hadříky, říkám si “snad nevypadám trapně”, instaluju aplikaci do telefonu a jdu na to! Už po půl kilometru lituju! “To jako vážně?” ptám se sama sebe. Jak můžou lidí běhat půlmaratony? Maratony? Ultramaratony? Pane bože!
Dobře, první běh nechávám něco malinko přes jeden kilometr. Plíce ještě někde v závěsu, nohy mě bolí, nezvládám to. Tohle nebude moje parketa!
Jenomže když má člověk kolem sebe spoustu lidí, kteří sdílí své sportovní úspěchy, tak ti to prostě nedá. No dobře, půjdu znova. A znova. A zase. A tak se stalo, že jsem běhala skoro každý den. Holeně odrovnané, plíce visí na průdušnici někde zamnou, a výsledky v nedohlednu. Jaké ale výsledky?
Vlastně jsem došla k tomu, že jsem uběhla překážkový běh, snížila jsem svoji váhu a zvýšila počet kilometrů ve vzdálenosti. A! Zlepšila svoji disciplínu!
Když vyrážím na běh, zapnu si sluchátka, zjistím, že aplikace funguje a běžím. Ze začátku je to hračka ale většinou přepálím tempo a za chvíli nemůžu dál. Pak tedy zpomalím. Díky Bohu za semafory, kde ty plíce a ostatní orgány sbírám! Snažím se vnímat dynamickou hudbu ve sluchátkách a získat pocit superhrdiny. Snažím se myslet na své cíle, na to, co chci tímto utrpením získat. Bolí to. Vydávám zvuky jako bych měla infarkt a přecházela do srdeční zástavy. Ještě kus přidávám, protože chci překonávat své limity. Nemůžu, umírám! Vypínám svoji aplikaci a zjišťuju, že jsem zase o kousek dál. Je to skvělý pocit.
Ten strašný pocit, který ve mě převládá těsně před tím, než vyběhnu, ta otrávenost a lenost se během čtyřiceti minut promění v něco, co ve mě vzbuzuje pocit nadpřirozenosti. 5km už je téměř pravidlem! Miluju to!
A jak začínáš běhat ty?
