Dohoda s nepřítelem - Úchyl (4.)

Mezi známými jsme působili, jako ideální pár. Nikdo netušil, že by mohlo být něco v nepořádku. Dokázali jsme si před nimi vyříkat věci tak, že se tomu všichni smáli a brali to jako hodně dobrý vtip. Jen my dva jsme věděli, že je to doopravdy. Když o tom zpětně přemýšlím, měli jsme stejný styl humoru. Suchého humoru. A přiznám se, že mě to bavilo. Beztrestně jsem mu řekla to, co bych si doma netroufla a i on to bral jako jakousi hru.

 

Žárlil na moji dceru. To bývá časté a dlouho jsem to brala jako fakt, který se časem poddá. Byly jsme s dcerou zvyklé se hodně mazlit a povídat si. Pokaždé se nás snažil od sebe oddělit. „Jste jako dvě lesby.“ Říkal. A tak jsme si začaly krást chvilky pro sebe. Cesty do školky byly naše. Hrály jsme si, četly, povídaly...

 

Po velmi krátké době však začal mít divné požadavky. Vše vysvětloval tou svou nekonečnou láskou. Oblékat a svlékat sem se musela před ním, a došlo to tak daleko, že mi zakazoval i zavírat se na záchodě. Bylo to zvrácené a opravdu hodně nepříjemné, ale „LÁSKA“? Ve jménu tohoto ušlechtilého citu jde dělat přece cokoliv. Jen to správně podat. Zblbnout. Obléct do krásných slovíček. Jo, to uměl dobře.

 

Žrala jsem mu to i s navijákem a ani si nevšimla, že ho mám při tom sezení na trůně obtočeného kolem nohou s hlavou položenou v klíně. Tušila jsem, že to není úplně v pořádku, ale „LÁSKA“?

 

Žádná láska! Byl to naprosto normální úchyl!

 

Já nevím, co jsem si tenkrát myslela! Že je to normální? Nebo jsem měla strach cokoliv říct? Nechtěla jsem další nekonečné dohady? Chtěla jsem mít klid? Odchod bych považovala za svoje selhání? Prohru? Nechtěla jsem se potupně vrátit k mamince?

 

Možná všechno dohromady.

 

A tak jsem to tolerovala a dál odevzdaně vařila, zašívala, šila boty... Ano boty. Rozbily se mi a neměla jsem na nové. Rozpárala, obkreslila a ze zbytků kůže jsem si ušila nové. Podlepila mechovkou a bylo. Vůbec to bylo období, kdy jsem se hodně věnovala ručním pracem. Je fakt, že tenkrát to bylo normální. Hodně se šilo, pletlo, drhalo, háčkovalo a dělalo podomácku všechno možný i nemožný. V krámě toho moc na výběr nebylo. A když, nosila to celá Praha. Byla už taková doba. Aby to nevyznělo, že jsem byla úplný cvok, bylo to i kvůli penězům. Dost se tím ušetřilo.

 

Zvykla jsem si. Ani nevím proč. Neprobudilo mě, ani když do mě poprvé strčil a já se uhodila o botník. Modřinu jsem měla přes půl stehna. Už tehdy jsem začala pozorovat, že náš vztah stále víc připomínal jízdu na lochnesce. Procházel pravidelnými sinusoidami ve velmi krátkých intervalech. Během půl hodiny dokázal vystřídat všechny polohy. Od nadávek a výhružek po vyznání lásky a slibování, že už nikdy. Bla bla bla.

 

Červené světýlko v hlavě se mohlo ublikat a já pořád nic. Prostě tukan. A tak jsem ti chtěla říct:

 

2. Promiň – Víš. Chodit s někým na záchod opravdu není úplně normální. A mně to fakt hodně vadilo. Měla jsem ti to říct víc důrazně a hlavně hned. Tak, abys to pochopil. Taky ta tvoje žárlivost nebyla nic moc, ale to až později.