Kafemlejnek - Bourání vzpomínek (Epilog)

V srdci mém září nádherný diamant,

leskne se v žáru slunečných dnů.

Přijdou však chvíle, kdy kapky deště

bubnují na okenní římsy

a přináší s sebou neklid.

V těch dnech ten ostrý, nádherný diamant

otvírá ránu téměř zahojenou,

tvrdými hroty rozdírá ještě

víc to, co zbylo z bláhových snů.

Tvrdostí svou vzpomínky něžné

na lásku dávnou snaží se překrýt.

 

 

Po babiččině smrti nás čekalo několik těžkých měsíců, v nichž jednotlivé události byly navzájem propojeny hlubokou bolestí a steskem.

Co se týče domu, zdědila ho maminka napůl s tetou Eliškou a střídavě se o něj o víkendech staraly. Věřili jsme, že tak by to babička jistě chtěla. Já jsem se vrátila hned po Vánocích do Mnichova na druhý semestr. Život plynul dál, vracel se – i když ztěžka - do normálních kolejí. Až do léta o několik let později.

 

Toho léta totiž přišly povodně a babiččin dům velká voda zničila tak, že jakákoli oprava už by byla jen vyhazování peněz. Dům musel být zbourán. A tenkrát začaly podivné spory mezi mými rodiči a tetou Eliškou. Ta sice podle svých časových možností pracovala na zvelebování domu, jak nejlépe dovedla, na půdu ale od babiččiny smrti nikdo nevkročil. Když povodeň dům zničila, začala se Eliška o prostor, kde bývala půda, zajímat. Věděla jsem o těch sporech jen tak povrchně, protože jsem končila své studium v Mnichově a proto jsem trávila mnohem víc času v Německu než tady. Hlavním předmětem různých nedorozumění a výměn názorů totiž byl původní účel podkrovní místnosti. Eliška se domnívala, že tam jistě byly nějaké cennosti, které by se nyní daly dobře zpeněžit. Dostala se totiž nedopatřením do finančních těžkostí a přestože jí všichni členové rodiny pomáhali, jak se dalo, dluhy den ode dne rostly. Maminka zase tvrdila, že na půdu se odkládalo jen staré harampádí, které už k ničemu neslouží – nebo nesloužilo od začátku.

 

Tušila jsem, že obě svými narážkami míní mlýnek na kávu, který, jak se domnívaly, od babiččiny smrti zůstal na půdě. Nevěděla jsem, co o něm ví, jestli se babička před smrtí nesvěřila i jim se svým tajemstvím. Na jednu stranu jsem Elišku plně chápala. Ale trvala jsem na tom, že mlýnek nikdy nikdo nesmí prodat. Je to rodinná památka, relikvie po Valerii, kterou jsme na tomto světě nesměli poznat.

 

Toho podmračeného letního odpoledne jsme s Martinem přijeli kvůli samotnému bourání. Pro celou rodinu to byla poměrně bolestná záležitost. Nezapomenu na jeden obzvlášť nepříjemný moment. Dělníci stáli před domem sebejistě, s rukama v bok a chystali se pustit do díla. Patřím mezi citlivé povahy, ale zdaleka jsem netušila, že mě pohled na ničení domu, v němž jsem trávila téměř každé Velikonoce svého dětství, tolik zasáhne.

 

Pro slzy jsem neviděla. Martin mě vzal kolem ramen a díval se na mě pohledem plným soucitu a pochopení. Na protější straně stáli mí rodiče a teta Eliška.

„Tak jak je to s tou půdou?“ zeptal se tatínek dělníků.

Sebevědomý mladý muž v montérkách se zasmál.

„Pane, co to na mě zkoušíte? Tady přece nikdy žádná půda nebyla!“

 

Pokynul rukou k opuštěnému trámu trčícímu osaměle ze zbytků někdejší zdi, o níž se kdysi opírala stará, velká skříň. Její trosky teď ležely v hromadě dříví určeného na spálení. Je těžké uvěřit, že tu někdy byla půda. Právě ta půda, která posloužila jako brána mezi světem mým a Valériiným. Já jsem ale věděla svoje.

 

Jednou provždy zmizel ten starý dům, ve kterém na mě vždycky někdo čekal. Opouštěla jsem vesnici a připadala jsem si najednou daleko starší. Všechno, co mě spojovalo s mým dětstvím, bylo definitivně pryč. Jenom ten vzácný kafemlejnek s obrazem modrého větrného mlýna mi zůstal. Stojí na skříni v mém bytě jako nádherná barevná vzpomínka uprostřed šedého světa.

Ne, nechci zapomenout snít.

 

Jen pramen havraních vlasů

Jak potok táhne se zahradou

Noc je krásná víla

Z hvězd věneček si vije

A tajná láska

A bílé květy nočních stromů

A toužebný šepot:

„Valérie!“

Černá se snoubí s bílou

A v zahradě je skrýš

A dům se rozední

Hodinou, která neodbije

A sladká vůně pádu

Uprostřed letní noci

A prosebné volání:

„Valérie!“

Babiččin dům

A náhrobní kámen

Bílé tělo pod černý mramor skryje

A starý mlýnek

Co hořkost kávy do vzpomínek

lije

a v tichu zimní noci

zoufalý výkřik:

„Valérie!“