Já nejsem ona - Maminko, probuď se, prosím! (27.)

Čím víc ji černá průhledná kapalina unášela někam do neznáma, tak i ten strach a šum mizel společně s ním. Místo něj přišlo něco jako smíření, které jí dovolilo se volně nadechnout.

 

Ale kam se vše vytratilo. Krámek, Julie, Michael, kde jsou? Jsou snad taky někde tady? Ta Myšlenka byla tak děsivá, že Anna opět málem zapomněla jak dýchat.

Srdce ji na moment zastavila ledová pěst, která ho držela silně jako by ho chtěla za každou cenu rozdrtit. 

 

Anna se trhavě začala nadechovat. Zvuk se nesl prostorem a zněl jako ze záhrobí. Všechno, na co žena doposud myslela, bylo ty tam, kromě jedné osůbky, jejíž tvářička se objevila přímo před ní.

Ona tvář byla ve tvaru malé průhledné koule, která se začala snášet kousek od Annina obličeje.

 

 

Julie, chtěla vykřiknout, ale plíce, které sotva stačily na malé výdechy, jí to nedovolily.  

Dívenka vnášející se bublině k ní začala tiše promlouvat.

 

Maminko, probuď se, prosím! Mně a taťkovi moc chybíš. Moc prosím, už zlobit nebudu, slibuju, maminko! Hlásek utichl jako když utne. Maminko, proběhlo Anně hlavou, ale to je přeci blbost, já nemůžu…

Znovu byla nucena se trhavě nadechnout, aniž by odtrhla zrak od té žalostné dětské tváře. Tohle musí být nemístní vtip, ztěžka polkla. Cítila přitom jak jí hrdlo nepříjemně pálí.

 

 

‚‚Tak, beruško, co vyprávíš mamince dneska, hmm?“ ozval se odněkud hluboký uhrančivý hlas, který nepatřil nikomu jinému, než…

‚‚Nic, tatínku. Dneska maminku prosím, aby se vzbudila," pronesla malá Julie hlasem, který byl tak plný žalu a čirého smutku, až by se nad ní kdokoli rozbrečel.

 

 

Anna byla skoro jedna z prvních.