Kafemlejnek - Probuzení (3.)

Stojím a čekám na pomíjivou chvíli

až přijde, nečekaně a prudce, jako vlna

zvláštní hudba v dáli a moře květů bílých

v tichu noci prochází, míjí spící svět

a já, poutník ukrytý v bezpečí světla lucerny

si budu moci s úsměvem pomyslet:

„Ať nikdy neskončí!“

Stojím a chci zachytit pomíjivou chvíli

když se loudá ulicí, smích a cinkot sklenic

útržky hovorů a šum křídel motýlích

něha, kterou v sobě skrývá liliový květ

světlo v okně, jež čeká na návrat dětí domů

a já, poutník na nároží, si smím pomyslet:

„Ne, ať ještě neskončí!“

Stojím a stále míjím pomíjivou chvíli

mihotá se jako vločky sněhu za oknem

bloudí jako smích, jenž se v realitě zmýlil

a nešťastná se od zavřených dveří vrací zpět

a já, poutník se sklopenou hlavou

se ji marně snažím zadržet.

 

 

Cirkusáci u ohně jeden po druhém blaženě usínali. Ředitel, pan Jsoucí, je chvíli sledoval shovívavým, laskavým pohledem, pak vstal a vzal do ruky svůj klobouk.

„Taky pomalu půjdu,“ oznámil nám s úsměvem. „Taky si odpočiňte. Myslím, že po dnešku si to zasloužíme všichni.“

Valérie k němu vzhlédla a popřála mu dobrou noc.

„Dobrou noc,“ odpověděl. „A nezapomeňte, že čas kvapí!“ poklepal si významně na hodinky. Pak odešel, vznešeným, ale velmi radostným krokem.

 

 

Byl nejsympatičtějším ze všech cirkusáků. Valérie opět uhodla, na co myslím.

„Oni moc dobře ví, proč je ředitelem právě on,“ řekla tiše.

Lehla si, podepřela se na loktech, a dívala se na nebe. Dlouhé vlasy jí splývaly po zádech jako černý potok. Někde v dálce bily věžní hodiny.

Obě jsme je zaslechly. Tuším ale, že ani jedna z nás nesledovala, kolikátá hodina odbíjí. Náš společný čas byl zkrátka příliš krásný na to, aby měl být nějak ohraničen.

„Opravdu ten čas strašně letí,“ řekla potom Valérie, když jsme se usadily opodál a pozorovaly úzký pruh světla nad obzorem. „Letí dny, letí měsíce, roční období…. A je to čím dál rychlejší. Zvlášť tam u vás.“

„Když jsem přišla, byly Velikonoce,“ řekla jsem. „A teď mi připadá, že je léto v plném proudu.“

Zasmála se.

„Jo, máš naprostou pravdu. A Vánoce zase přijdou co nevidět. Už se na ně těším. Pozdravuj ode mě všechny, hlavně babičku. A vyřiď jí, že v den, kdy ji poznám osobně, budu tak šťastná, že z mé radosti by mohly na téhle udusané louce začít kvést růže!“

 

 

Valérie se smutným úsměvem na rtech vyslovila skutečnost, kterou jsem nechápala. Chtěla jsem porozumět, chtěla jsem se ptát, chtěla jsem dostat vysvětlení, ale v tu chvíli jsem zaslechla zoufalé dívčí volání.

„Katko!“

Ohlédla jsem se k místu, kde spali ostatní cirkusáci, abych zjistila, že louka se mezitím stačila vyprázdnit a na temné obloze jako by někdo už rozlil první šálek světla bílého dne. Všimla jsem si, že na vzdálených stromech začalo zlátnout listí. Hvězdy pomalu bledly.

„Jak dlouho jsem tu tedy byla, Valérie?“

Opět se místo odpovědi jen usmála, jako by na tom nezáleželo. A znovu to volání, tentokrát s daleko větší naléhavostí.

„Katko!!!“

 

 

Obrátila jsem se k Valérii s omluvou na rtech. Neodcházela jsem z té nádherné hebké louky ráda. Ale Valeriin tajemný, trochu smutný úsměv mě ubezpečil o tom, že přesně uhodla moje myšlenky a že jim rozumí.

A pak už nebylo nic. Jen podivná zelenočerná tma. Zdálo se mi, že jsem s tou nezvykle příjemnou společností strávila celé roky. A když jsem se najednou ocitla ležíc s rukou pod hlavou, obličejem proti nohám staré skříně na půdě mojí babičky, byla otázka kolik mi vlastně je let, tím nejpodstatnějším, co v té chvíli zaměstnávalo mou mysl.

„Ale vždyť je to jedno,“ řekla jsem si v duchu po několika marných pokusech přijít na svůj aktuální věk a otočila se směrem k teplé ruce, která se před chvílí dotkla mého ramene. Byla to Milena se slzami v očích.

„Katko, Katko! Mám volat záchranku?“ Skoro brečela.

„Záchranku? Proč?“ zeptala jsem se udiveně.

Věnovala mi zvláštní, podezřívavý pohled.

„Ty nevíš, co se stalo?!“

 

 

Zavrtěla jsem hlavou. Před chvílí jsem si nemohla vzpomenout ani na to, jak jsem stará. Bylo mi, jako kdyby mě sem právě shodili z jiné planety, vzdálené miliony světelných let.

„No…“ Milena se zatvářila nejistě. „Spadla jsi, víš.“

Já že jsem spadla??!

„Blbost.“

„Ne, Katko. Byla jsi asi minutu v bezvědomí. Zkoušela jsem tě křísit, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nahnala jsi mi pěknej strach.“

Pomohla mi na nohy. Ještě se mi trochu motala hlava. A proti mně stál ten zvláštní kafemlejnek. A klička už se netočila.

„Musíme odsud vypadnout!“

 

 

Milenina tvář najednou nabrala až podezřelou naléhavost, zatímco já jsem se učila stát na svých vlastních nohou a vůbec mi nepřipadalo, že bych je měla mít už od narození. Spíš se mi zdálo, že mi je někdo zasadil do těla právě teď a já jsem se učila ten zbrusu nový dárek používat.

„Proč tak rychle?“ zamumlala jsem. Po tom zážitku na krásné louce mi najednou celý svět připadal šedý a všední.

„Protože vypadáš, jako kdybys chtěla omdlít znova a to nejde!“ odbyla mě rázně Milena a vedla mě kolem ramen ven z půdy.

 

 

Chtěla sem celou tu záležitost před babičkou utajit, ale nebylo mi to dopřáno. Milena totiž okamžitě nahlásila, co se na půdě při našich pokusech mlít kávu odehrálo. Babičku tím samozřejmě dost vyděsila a ta okamžitě volala záchranku, zatímco se mě Milena podrobně vyptávala na jméno, adresu, věk a další osobní údaje a moje stručné odpovědi následně okomentovala slovy: „No aspoň že tak.“

 

Když přijeli záchranáři, měli ze mě jen legraci. Zřejmě jsem jim připadala jako simulant. Nicméně mě odvezli do nejbližší nemocnice a v sanitce mě vyslýchali, co že mě prý bolí. Ukázala jsem jim prsteníček na ruce, který během cesty začal podezřele natékat. Jeden ze záchranářů vzal prst a prudce ho natáhl.

 

 

„Vždyť to nemáte zlomený, slečno, neblbněte,“ řekl mi stroze. 

Absolvovala jsem potom několik vyšetření, kde mě podezřívali ze všeho možného, od pokusů o alkoholismus až po epilepsii. Naštěstí se nic z toho nepotvrdilo.

Když se mě po několika potupných otázkách doktor konečně zeptal, jestli mě něco bolí, ukázala jsem mu prst, který nyní dosahoval téměř dvojnásobku své původní šířky. Provedl s ním totéž, co záchranáři v sanitce, načež řekl: „Zlomený to není. Kdyžtak si s tím někam zajděte.“ A poté jsem byla odvezena zpátky k babičce, kde už na mě netrpělivě čekala Milena, která si celou situaci kladla ještě dlouho za vinu.

 

 

Druhého dne jsme zajeli do nemocnice ještě jednou, prst se totiž nevrátil do svých původních rozměrů, kromě toho začal silně bolet. Rentgen potvrdil zlomeninu a dostala jsem dlažku. Tím byl celý případ uzavřen. Alespoň prozatím.