Kafemlejnek - Po letech (4.)

Zlatým klíčem zamykám… 

dům s hořící rudou svící,

s mořskou pannou v slzách spící

na modrém loži z perleti

v něžném princově objetí

Zlatým klíčem zamykám…

palác temný jako hřích,

dětské oči, dětský smích,

věčná přání, marné snění

v oceánu zapomnění

Zlatým klíčem zamykám…

kotvu a kříž, naději svou,

lásku snad navždy nezralou,

vzpomínku na něžný hlas,

víru, že vrátí se zas

 

 

Vyšla jsem na zasněžené náměstí. Přestože jsem si stejně jako každý rok nějak nemohla zvyknout, že se touto dobou stmívá už kolem půl páté, neubránila jsem se radosti z prvního letošního sněhu. Z toho bílého čistého sněhu, který křupe pod nohama a láká lidi k tomu, aby se na chvíli stali malými dětmi, které si ještě nezapomněly hrát.

 

Bylo to už tři měsíce, co jsme nastoupila na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově, kde jsem studovala herectví. Chtěla jsem se specializovat především na divadlo a kabaret. Byla jsem tu celkem spokojená a dá se říct, že jsem si tu poměrně rychle našla kamarády. Ten večer se mi ale poprvé silně stýskalo. Procházela jsem se sama po náměstí, vyčerpaná zajímavou, přesto poněkud náročnou přednáškou o historii divadla a cirkusu. Ve vzduchu byla silně cítit vůně blížících se Vánoc. A mně se stýskalo po domově, po rodičích, po Mileně a po mé hodné babičce, která si každý týden našla chvilku času, aby mi napsala do Mnichova dopis o tom, co je doma nového. Musím jí napsat, že na Vánoce přijedu, ať ji trochu potěším, myslela jsem si, zatímco jsem prohlížela nabízené zboží ve stáncích na tradičních vánočních trzích, které se na náměstí konají rok co rok. Mou pozornost upoutal drobný zvoneček, zelený jako letní louka a zdobený obrázky zasněžené vesničky.

 

Zazvonila jsem si. Jen tak pro radost. A při pohledu na zasněžené pláně, tolik podobné těm u babičky na vesnici, se mi sevřelo srdce. Jako bych byla na jiné planetě a někdo mě volal domů.

„Katko!“

Zazvonila jsem ještě jednou a hlas zvonečku byl najednou naléhavější. A volal jiné jméno. Jméno, na které jsem pro starosti studia a všedního dne málem zapomněla.

„Valérie!!!“

 

Druhý den jsem byla jako na jehlách. Připadalo mi, že někde v dálce na mě někdo čeká. A já jsem uvězněná v Německu, kde střídavě hraju divadlo, střídavě se věnuji studiu a chodím s přítelem Martinem na kulturní akce. A ten známý, naléhavý hlas hluboko ve mně, ten nevnímám. Nebo spíš pokouším se nevnímat.

Spolužáci, Martin i profesoři se o mě začali poslední dny více zajímat. Připadala jsem jim smutná a snažili se za každou cenu zjistit, proč. Nabízeli mi v dobré vůli všechno, o čem si mysleli, že mě dokáže rozveselit. Ale já jsem věděla, že mi pomůže jen jediná věc. Rozhovor s babičkou.

Vzala jsem si tedy ve škole i v divadle volno na celý měsíc – k velké nevoli režiséra. Chtěla jsem odjet domů a strávit Vánoce na vesnici s rodiči a s babičkou. Nevěděla jsem, co se děje, ale cítila jsem, že ji potřebuju víc, než kdykoli dřív. A že ona potřebuje mě.

Když jsem cestou psala mamince, že už jsem v Čechách a za několik hodin budu zase s nimi, dostalo se mi stručné a jasné odpovědi. „PRIJED CO NEJDRIV PROSIM. BABICKA SE ROZSTONALA, PORAD SE NA TEBE PTA. MAMA“

 

Sešli jsme se všichni na vesnici. Když Milena dostala zprávu o mém příjezdu, okamžitě dorazila k nám. Radost ze shledání po tak dlouhé době nebrala konce. Jediné, co mě rmoutilo, byl babiččin zdravotní stav, který se den ode dne zhoršoval. Doktoři nám nedávali příliš mnoho nadějí.

I přes všechny tělesné nepříjemnosti a komplikace, které mou babičku v té době provázely, však byla plně při smyslech. Krátce před Vánoci jsem se rozhodla říct jí o Valérii.

Nechtěla jsem ji otravovat se svým obyčejným dětským zážitkem v době, kdy jsme všichni řešili daleko závažnější věci. Kdybych to ale neřekla, připadala bych si, jako kdybych babičce zatajila nějakou důležitou zprávu určenou především pro ni. Připadala bych si jako podrazák.

 

„Babičko,“ začala jsem tedy a stále jsem váhala, jestli mám nebo nemám, „vzpomínáš si, jak jsem tenkrát omdlela?“

Přikývla.

„Mělo to souvislost s tím kafemlejnkem?“

„Asi ano…“

„Povídej, dítě,“ vybídla mě s tím svým laskavým úsměvem, který mi věnovala pokaždé, když jsem ji něčím potěšila.

„Víš, babičko, měla jsem tenkrát zvláštní sen. A v tom snu jsem se setkala se spoustou milých lidí. A nejmilejší člověk v tom snu byla mladá dívka jménem Valérie.“

 

Přes všechny indicie, které mi tehdy ta přívětivá a trochu tajemná krasojezdkyně dala, pro mě stále byla relativně cizím člověkem. Nevěděla jsem, kým byla za svého života tady na zemi, dokonce jsem ani neměla jistotu, kdy a jestli vůbec někdy žila v našem světě. O to víc mě překvapila babiččina reakce. Při zmínce o Valerii se jí orosily oči.

„Ty… ty jsi s ní mluvila?“ zeptala se dojatě, jako by Valérie byla někým, koho znala a milovala.

Přikývla jsem.

„Kačenko,“ zašeptala. „Větší radost jsi mi nemohla udělat!“

Začala se netrpělivě ptát. Ptala se, jaká byla Valérie, jak vypadala, o čem se mnou mluvila. Hořela zvědavostí. A já taky, zajímalo mě, kdo vlastně Valérie ve skutečnosti je, a především jakou má spojitost s naší rodinou.

„Kdo byla Valérie, babi?“

„Povím ti to. Nejdřív mi ale řekni, jaká byla Valérie v Tvém snu,“ naléhala babička. Viděla jsem, že se nemůže dočkat, až o dívce uslyší. Začala jsem tedy vyprávět.

 

Popsala jsem Valérii tak, jak jsem si ji pamatovala. Ještě několik let po tom zvláštním zážitku mě vzpomínka na její hřejivý úsměv uklidňovala ve všech těžkých situacích. Valérie musela být za života neskutečně laskavý a příjemný člověk.

„Byla krasojezdkyní v cirkuse,“ dodala jsem potom. „Jezdila na bílé klisně Korsice. A jezdila nádherně.“

Babička se při zmínce o Korsice zarazila.

„Ne,“ potřásla nevěřícně hlavou. „To není možné!“

„Co není možné?“

„Tady v té jízdárně, kam jste s Milenou jako malé čas od času chodily, skutečně měli klisnu Korsiku. Čekali jsme v té době naše první děťátko…“

„Moji maminku,“ skočila jsem jí do řeči.

Usmála se, smutně a tajemně, podobně jako kdysi dávno Valerie.

 

„Ne, Tvoji maminku ne,“ odpověděla klidným a vyrovnaným tónem, aby v následující chvíli pokračovala tam, kde předtím skončila. „Čekali jsme v té době naše první děťátko. Tvůj děda odjel tajně za příbuznými do Anglie. Já jsem se ráda procházela sama po okolí, abych si ukrátila čas. Několikrát jsem byla navštívit – s miminkem pod srdcem – koně – a Korsiku především. Nosila jsem jí cukr. Paní, která o koně pečovala, se mnou vždycky prohodila pár milých vět.“ Babička se zamyslela. „Ano, toho roku bylo mírné léto. Byla jsem tam často. I po návratu tvého dědečka, to jsme tam chodili spolu.“

Začínalo mi svítat. Začínaly mi docházet všechny souvislosti jednoho tajemného Velkopátečního odpoledne, které už se začínalo ztrácet ve vzpomínkách jako obrysy budov a stromů v prosincové mlze.

„A co se stalo, babi, s tím děťátkem? Kde je teď?“

Babička posmutněla.

„Valérie se narodila mrtvá.“

Chvíli jsme obě mlčely. Potom babička dodala: „Nikdo o ní neví, Kačenko. Ani Tvoji rodiče ne.“

Už jsem nedokázala mluvit dál, už jsem se nedokázala ani ptát. Jen jsem seděla na kraji babiččiny postele, držela jsem ji jemně za roztřesenou ruku a zkoušela jsem se vnitřně vyrovnat s tíhou dávného tajemství, které mi právě bylo svěřeno.

„A co se toho kafemlejnku týče,“ pokračovala potom babička, „tu kávovou soupravu přivezl děda z Anglie. Měla být pro Valérii. Chtěli jsme ji nechat v tajnosti u sebe až do její dospělosti, a potom jí tuhle soupravu věnovat.“

 

Vzpomněla jsem si znovu na to podmračené odpoledne na neznámé louce. Valérie mi tenkrát naznačila, že záhadný kafemlejnek měl být původně dárek pro někoho, komu ale okolnosti zabránily ho přijmout. Proto nefunguje. Začínala jsem chápat hlouběji.

„Jenže po tom, co nám Valérie zemřela, nemohli jsme se na tu soupravu ani podívat. A tak všechny ty krásné věci skončily na půdě mezi starým harampádím. Když tvoje maminka byla malá, chodila zkoumat půdu – to jsi měla zřejmě po ní. A jednoho dne tam našla tuhle soupravu a chtěla, abychom ji používali. Líbily se jí ty hrnečky. Slíbili jsme jí, že si je vezmeme do kuchyně. Ale ten mlýnek najednou nefungoval. Když jsme mleli kávu, neudržela se v něm ani chvíli. Prostě zmizela, dodnes nevíme jak a kudy. Vrátili jsme ho tedy na půdu. Pořád mi bude připomínat naši holčičku Valérii.“

 

Babička už pro slzy nemohla skoro mluvit. Objala jsem ji. Dlouho jsme tak mlčky seděly, zatímco mráz s přibývajícím večerem kreslil na zasněžená okna ledové květy.

O těch Vánocích babička zemřela. Bylo mi to nesmírně líto, zároveň jsem ale od toho zvláštního zážitku poprvé porozuměla tomu, co mi tenkrát Valerie vlastně chtěla říci. A hluboko v sobě jsem se radovala ze setkání matky a dcery, ze setkání po tak dlouhé době mlčenlivého odloučení a nejistoty.

 

Věřím tomu, že se tam na té veliké louce sešly, a věřím tomu, že tam skutečně začaly kvést růže.

Pravda totiž nebývá vždycky jen to, co je nám objektivně za pravdu předkládáno. K pravdě je potřebí lásky.