Jak pejsek k domovu přišel
My, co milujeme pejsky, milujeme i příběhy s nimi - zvlášť se šťastným koncem.
Co taková povídka, přečetl/a bys ji svému dítětí?
To se tak potuloval ulicemi malý pejsek, který neměl rodinu, jedl jen to, co našel, ale měl radost z každé maličkosti. Jenom když zahlédl jiného pejska s rodinou, jak se o něj starají, jak si s ním hrají, a jak ho zahrnují láskou, bylo mu hodně smutno.
Jednoho pochmurného, chladného dne se hrabal v odpadcích převržené popelnice, když najednou zvětřil, že za ním někdo stojí a pozoruje ho. Byl to člověk. Byl to malý chlapec. Malý chlapec si kleknul a natáhnul k pejskovi ruku. Trpělivě vyčkával. “Na co ten kluk čeká? Co ode mě chce?” pomyslel si pejsek. Tak se teda se špinavým čumákem opatrně přiblížil, aby zjistil, o co jde. Podezřívavě očichával chlapcovu dlaň. Ve vteřině ho chlapec popadl, a s pejskem v náručí pelášil rychle pryč. Snažil se mu všemožně vysmeknout, ale držel ho pevně u sebe. “Kam mě to vleče? Ať mě pustí, moc se bojím!” běželo hlavičkou pejskovi a nepřetával s pokusy vyklouznout a utéct.
Když už to vzdával, chlapec k němu začal klidným a konejšivým hlasem promlouvat: “Neboj se, maličký. Já se o tebe postarám. Už teď tě mám rád a semnou se budeš mít dobře, slibuju!” Při těchto slovech se pejsek trochu uvolnil a přestal se vzpírat, ale stejně mu moc nevěřil.
Ve chvíli, kdy došli do cíle a chlapec pejska pustil, utíkal do rohu místnosti a strachy se krčil ke zdi. Byli tam další dva lidé, ale byli větší. Seděl vedle nějakých dvou mističek. V jedné byla voda a v druhé byly malé hnědé kousky, které chutně voněly. Chvíli váhal a pak tedy ochutnal.
Nějakou dobu trvalo, než se naučil poslouchat a poznal všechno v okolí, ale po nějaké době pejskovi došlo, že ho ti lidé mají asi vlastně rádi. Že to kde zrvona je asi může být jeho domov, kde mu nic nechybí, není mu zima a má hromadu lásky. Na svoji popelnici si už ani nevzpomněl.
