Já nejsem ona - Téměř jako hezká rodinka (16.)

Zděšením a bušícím srdcem sledovala, jak se ty dva měří pohledem.

„Co to má znamenat, mladíku?“ vyštěkla madam a bouchla přitom holí o podlahu, až Anna cítila, jak sebou cukla. V dalším momentě padlo v krámku hromové ticho.

Anna už chtěla něco říct. Žádala vysvětlení, jelikož tohle se jí pomalu ale jistě přestávalo líbit.

„O co tady jde?“ promluvila Anna a donutila se k pohybu, přitom stále sledovala, jak se madam otočila čelem ke stolu a Michael se zvedl ze své židle a vytáhl se do své plné výše.

„Myslím, že jsem se ještě nepřestavil, MICHAEL BRAUN.“ Při jeho tónině hlasu se Anna zastavila. Sama ani netušila proč, jestli to byl tón nebo důraz, jakým to řekl, a bohužel nebyla jediná, koho to poměrně vyděsilo.

„Tati!“ vyjekla Julka. Zvedla přitom hlavu a podívala se na svého tátu, který na ni promluvil konejšivým hlasem, aniž by se na ni podíval.

„V pořádku, neboj se. Běž k tetě!“ Po této větě Anna pochopila, že bude lepší, když se do toho teď nebude plést a zeptá se až pak.

Vzala tedy Julii za ručičku, která k ní mezitím přiběhla.

 

 

„Pojď ke mně, zlato, neboj se!“ snažila se o klidný ton, který se jí ovšem moc nedařil, protože i ona sama, i když si to nerada přiznávala, začínala mít obavy. 

Ti dva vedli oční boj, který neměl žádného vítěze. Anna kmitala pohledem mezi nimi a snažila se alespoň něco pochopit z jejich obličejů, což nebylo na první pohled vůbec lehké, až slova, která o chvíli později následovala, ji dovolila trochu nahlédnout.

„Ó ráda tě opět vidím, Michaeli Braune.“ Rty staré dámy se stáhly do falešného úsměvu, přitom natáhla pravou ruku, jako kdyby očekávala od Michaela, že se s ní skutečně mile přivítá. 

„Dlouho jsem tě neviděla, drahoušku. Jak pak se máš? Vidím, že u tebe nastalo pár změn. A co otec, jak pak se má?“ pokládala jednu otázku za druhou a její úsměv se o něco víc rozšířil.

Anna v tu chvíli nemohla uvěřit tomu, co vidí a slyší. Cítila, jak se jí černé oči roztahují do vykulení, když sledovala, jak se muž pohnul.

Na první pohled to vypadalo, že půjde k madam, která měla v očích podivný lesk a tvář uvolněnou, skoro by se dalo říct až přátelskou.

Fíha! Ta má ale rychlé změny nálad! Neodpustila si Anna myšlenku, ale k další už se nedostala, protože jí poměrně vykolejilo mužovo následující jednání, jelikož jeho pevný a rázný krok nesměřoval tam, kam si Anna myslela, ale šel k ní.

„Má se dobře, děkuju, však víte, stále je pohlcen prací.“

Během toho, co odpovídal madam na její poslední otázku, postavil se vedle Anny a vzal ji okolo pasu a přitáhl si ji k sobě.

Mladá žena byla tak mimo, že neprostestovala. Tohle ani v nejmenším nečekala. Nevěděla, co by měla udělat, zda by měla něco říct.

Nakonec malou holčičku pustila, ale jen proto, aby si jí také přitáhla a chytla jí ochranným gestem.

Ti tři stáli uprostřed krámku a na první pohled vypadali téměř jako hezká rodinka.