Já nejsem ona - On to ví (9.)
„A co tu vůbec děláš?“ vyhrkla ze sebe, když mezi nimi bylo příliš dlouhé ticho.
Sedím a chystal jsem se ti namasírovat krk,“ odvětil a sednul si k ní přitom blíž, aniž by jeho samolibý úsměv zmizel.
„Vůbec ses nezměnila, víš, to?“ Začal se k ní obličejem přibližovat. Jeho teplý dech jí začal příjemně hladit po tváři. Anna byla v té chvíli tak mimo, že se ani nehnula a už vůbec netušila, jak se nadechnout. Její plíce jako by tu činnost zapomněly, naopak její srdce o sobě dávalo vědět až moc.
„Byla bych…rá…da…kdybys pře…stal blbnout,“ promluvila zadrhle a na sucho polkla.
Doprčic, Anno, vzpamatuj se! Chováš se, jako když si ho uviděla porvé! Proboha, neříkej mi, že ten chlap má pořád na tebe takový vliv. I když počkej! Asi jo, že ano?
„Stále stejná," promluvil jí těsně u obličeje hlubokým toném Michael, a tím utěšil její hlas v hlavě plný výsměchu.
„Jen ta barva tvých vlasů mi k tobě nesedí.“ Pohladil jí konečky prstů po tváři, což Annu donutilo být úplně mimo. Její hlava skoro, jako kdyby zapomněla, co se kdysi stalo a nahodila jí mylný okamžik, který ale trval jen do té doby, než Michael řekl další slova.
„Chtěl bych se ti omluvit.“ Anna zmateně zamrkala a to jí pomohlo se aspoň částečně vzpamatovat.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ Moc si v té chvíli přála, aby její hlas zněl normálně, ale bylo to přesně naopak. Byl tichý a nakřáplý.
„Nevěděl jsem, co se ti stalo. Kdybych to věděl…“ Tahle věta Annu probrala úplně, aniž by ho nechala domluvit, tak mu rychle skočila do řeči.
„To je dobrý. Mohl bys mi, prosím, podat tu hůl? Musím do koupelny.“ S tímto vzala jeho ruku, která se stále dotýkala její tváře, a stáhla jí dolů.
Když se vracela z koupelny, už dostatečně vyrovnaná a vypadající jako člověk zpět do pokoje, nestačila se divit. Místnost byla uklizená srovnaná do původního stavu. Anna se překvapeně rozhlédla okolo sebe.
„Á, už jsi tady? To byla rychlost.“ Její pohled vystřelil směrem k oknu, kde stál.
„Co by sis dala k snídani? Byl jsem totiž brzy ráno v pekárně naproti a koupil jsem koláče i jahodové koblihy, ještě byly teplé. Dáš si?“ Pokračoval, aniž by se na ní za celou dobu podíval. V ruce držel rámeček. Anna si až teď všimla, že má ve tváři vepsaný smutek.
„Možná později,“ hlesla a udělala dva namáhavé kroky dopředu a snažila se přitom zahnat pocit úzkosti, který se jí začal zmocňovat.
On to ví! křičela na ni její mysl.
‚‚Měla bys něco sníst. Od včerejška si nic nejedla.“ Jeho tón hlasu stále neztratil jemnost, což Annu utrzovalo v tom, čeho se v této chvíli bála, ale zároveň si přála, aby se to stalo.
„Nemám teď chuť. Půjdeme? Musím otevřít krámek a zkontrolovat včerejší tržbu.“ Snažila se o zněnu tématu, ale v dalším momentě zjistila, že se jí to nezdařilo.
Michaelova věta jí rozbořila všechny ledové hráze, které si tak pracně sama v sobě vytvořila, než sem přijela.
