Já nejsem ona - On a minulost (3.)
Anna právě chystala horkou čokoládu pro mladou dívku, která si sem podle všeho přišla dělat úkoly. Všude po stole měla skripta a sem tam nějaký sešit, ale tohle Anna téměř nevnímala.
„Můžu si jí půjčit domů?" Dostával se jí k uším hlásek, který Annu konečně donutil alespoň na chvíli přestat přemýšlet o tom, co jí děsilo od doby, co sem přijala. Jak to, že jí to nedošlo dřív? Braun – Braunová. Tohle přímení v ní vyvolávalo děs, noční můru. „Anno! Anno!“ Něco jí zatahalo za nohavici. Trhnutím se podívala dolů. Vedle ní stala Julie a v rukou držela modrou dětskou knížku pohádek.
„Můžeš, ale pak hezky vrátit v pořádku,“ pronesla Anna ledovým hlasem, až se tomu sama divila. Poté od ní odvrátila pohled. Jak jsem to mohla přehlédnout? Pomyslela si a přitom vytáhla hrnek z kávovaru a položila na malý skleněný podnos. „Jdi si sednout ke stolku, já tam pak přijdu,“ odvětila a přitom dala tác s horkým nápojem na jídelní vozík.
„Můžu pomoct!“ V hlase holčičky zazněl strach. Anna na moment zavřela oči.
“Najdi pohádku, kterou si pak společně přečteme,“ snažila se o jemný ton, který se jí podle všeho povedl, jelikož se ozvalo cupitání. Anna tiše vypustila dech s plic a otevřela přitom oči. Upravila si hůl v ruce a vydala se i s vozíkem ke stolku.
„Tady prosím. Budete si ještě něco přát?” otázala se, když pokládala horkou čokoládu na stůl. Snažila se přitom usmívat. Slečna, která jí, jak se ukázalo, téměř nevnímala, jen zavrtěla hlavou, aniž by odtrhla zrak od testu. Anna by se možná vzduchu zasmála, jelikož ona nebyla jiná, ale nyní jí do smíchu nebylo, ani zdaleka.
Vracela se zrovna zpátky za pult, když se ozval hlasitý zvuk zvonku, který visel nad dveřmi. Anna zcela nevědomky začala skládat zbylé knihy na sebe. Musím je poklidit, pomyslela si a s tím je dala na druhou stranu. Věděla, že to, co dělá, je zcela teď zbytečné, ale musela se něčím zaměstnat, aby nemusela myslet na…
„Tatíí!“ ozval se dětský jekot. Ihned vzápětí následovalo vrznutí židle a cupitání kroků. Anně se v ten moment stáhlo hrdlo. Musela skoro násilím spolknout hroudu v krku.
„Pojď sem, ty malé zlobidlo!“ Anně se roztřásly nohy i ruce. Osoba, kterou si myslela, že už nikdy neuvidí, podle všeho stála přímo před ní. Cítila, jak se jí začaly třást ruce i nohy, jen netušila, jestli vzteky, nebo ze strachu, že čelí své dávné minulosti, která měla být v ní hluboko zakopaná, a zapomenuta.
„Teta Anna říkala, že si jí můžu půjčit domů, ale musím na ní dávat pozor.“
„Teta má pravdu, holčičko,“ ozval se znovu ten hlas. V další vteřině si Anna uvědomovala, jak jí silně buší srdce a svět se s ní začal točit. V uších jí zazněla jeho poslední slova, než se jejich cesty rozešly.
