Já nejsem ona - Mrazivá nenávist (13.)

„Proč se mě ptáte, když už to dávno určitě víte?“ Annin hlas byl kupodivu klidný a vyrovnaný. Skoro, jako by se ty dvě bavily o počasí. Anna stála u stolu téměř jako ledová socha, ale uvnitř to na ní všechno křičelo, ať se má na pozoru.

 

„Máš pravdu, holčičko.“ Hlas staré dámy byl nasycený podivnou radostí, což Annu donutilo se napnout a čekat ťafku, protože tahle madam neuměla totiž nic jiného, než ničit životy kolem sebe. Zejména teď ten Annin, jelikož od okamžiku, kdy jí Glotylda Omelglová vstoupila do života, neměla majitelka krámku klid, a tahle chvíle nejspíš nebude výjimkou.  

     

Annin pohled vystřelil s obavou dvěma osobám, které byly opodál, kde Michael právě chystal stoly, které mu Anna s malou tichou hádkou svolila nakonec nachystat.

 

„Ten dluh máš teď u mě,“ zazněla krámkem věta, která Annu donutila tiše zalapat po dechu a  svět se s ní na okamžik zhoupnul.

 

„Co pr…osím?“ její hlas zakolísal a stejně tak i postoj. Měla pocit, jako, kdyby se kolem ní znovu otevřela černá díra, do které by měla opět spadnout.  Pomalu stočila pohled zpět k madam a spatřila očích v barvě černého uhlu mrazivou nenávist. 

 

„Slyšíš dobře, moje drahá,“ pronesla skoro až jemně a napila se kávy. „Hmm, celkem dobrá. Kde jí kupuješ?“ pokračovala, jako by o nic vlastně nešlo.

 

„Budete si ještě něco přát, madam?“ zeptala se po chvíli Anna, aniž by dala najevo, jak jí to rozhodilo.       

 

„Ne, zatím mám vše,“ usmála se Glotylda falešně a otočila hlavu k oknu. Anna už se tedy chystala odejít. Chytla se jídelního vozíku, kterým přivezla kávu a udělala s ním krok dopředu, když… „Ale později bych si přála s tebou ještě mluvit, pokud to bude možné,“ zastavil jí tón hlasu, který nesnesl žádných námitek.

 

                                                  *

 

„Teto Anno, já se bojím,“ pípla Julie a zatáhla mladou ženu za rukáv.

 

„Čeho, beruško?“ zeptala se oslovená a podívala se na ní. Holčička se kousala dortu a její pohled směřoval k madam, Omelglové, která se na ně právě dívala, pohledem ze kterého by měl strach i sám ďábel.

 

Žena začala přemýšlet čím by Julii uklidnila. Dívenka se od ní ani Michaela nehnula ani na krok a pendlovala mezi nimi. Anně hlavou proběhlo hned, několik nápadů, jak by to mohla udělat.   

 

„Pojď sem,“ řekla Julii a zavedla jí k jednomu stolu, který ještě nebyl nachystaný. „Sedni si sem, něco ti povím.“

Počkala, až se Julie usadí a sama si sedla na prázdnou židli vedle ní. Přitom se podívala na Michaela, který připravoval stůl hned vedle. Muž zachytil její pohled a usmál se na ní jemným úsměvem. „Víš, beruško,“ podívala se v zpátky na osůbku před sebou. Julie měla pohled upřený dolů a vůbec celý její postoj byl tak nějak ustrašeně napjatý. Kruci, co se včera mohlo stát, že to tuhle malou tak rozhodilo? pomyslela si, ale hned myšlenky odsunula stranou. Trochu se odsunula od stolu. „Pojď ke mně, princezno,“ začala zcela jinak, než měla původně v plánu.

 

Opřela si hůl o hranu stolu, než natáhla k Julii ruce, která k ní konečně zvedla pohled. V momentě z dětské tváře vymizel strach a objevilo se tam zaváhání, které ale vzápětí vystřídalo rizí štěstí.