Já nejsem ona - Hluboký a zároveň temně modrý (19.)

„Pojď si sednout.“ Michaelovy ruce jí začaly vest k bílému k vysokému křeslu, které stálo u okna.

„Hlavně pomalu.“ Cítila, jak pravou ruku posunul dolů k jejímu pasu. Annino srdce v ten moment udělalo bolestný přemet.

„Opři se o mě!"  Jeho hlas ji najednou připadal smyslný… Anna svým nevhodným přemýšlením zatřepala hlavou, ale tím pohybem způsobila, že se jí trochu rozmazal zrak.

„Je mi fajn,“ hlesla. Hlas bohužel neměla tak přesvědčivý, jak si myslela. Nic jí na to neřekl a dovedl ji ke křeslu.

 

‚‚Sedni si pomalu!“ Jen, co ho poslechla a udělala to, co jí téměř nakázal, pocítila úlevu, a svět se s ní přestával pomalu točit. Na malou chvíli zavřela oči a opřela si hlavu o vysoké opěradlo.

„Řekni, jak dlouho jedeš na plný plyn?“ promluvil tónem, kde byla slyšet jasná starost. Anna neměla v plánu mu na to odpovídat. Michael ale opět prokázal, že jí rozumí i beze slov, a odpověděl si sám.

Takhle se zničíš!“ V hlase mu najednou zazněla i něha, která Annu mírně překvapila. Skoro to vypadalo… Ale ne, to je přeci blbost! Nemůže mě mít stále… Ne, to je hloupost!

 

Anniny myšlenky byly přerušeny v momentě, kdy ucítila teplý dotek na své ruce, kterou měla položenou na područce. Její sluch zaznamenal zapraskání kloubu a vůně peprmintu jí byla najednou zase o něco blíž.

„Pomáhá mi to nemít černé myšlenky a navíc dluh se sám nezaplatí,“ promluvila a v hlase nechala zaznít jakousi chladnost.

„Stále tak tvrdá sama k sobě, a hlavně nikoho k sobě nepustit.“ Michaelova poněkud tichá slova přinutila Annu otevřít oči. Muž byl proti ní v podřepu. V jeho pohledu bylo tolik bolesti, až jí to bralo téměř dech.

„Je to tak nejlepší,“ hlesla.

„A když k sobě někoho pustím, dopadne to katastrofálně. Buď mu ublížím nebo zemře!“ Poslední slovo bylo sotva slyšitelné. Nastalo hrobové ticho, ve kterém si hleděli do očí a ani jeden nic neřekl, jelikož pro ně oba byla minulost velmi bolestné téma, a ani jeden jí nechtěl dobrovolně otevřít dveře. 

„Jdu ti udělat kávu a přinesu ti aspoň koblihu. Musíš do sebe dostat trochu cukru,“ promluvil, když klid mezi nimi panoval až moc dlouho.

Anna věděla, že ji chce ještě něco říct, ale jak se zdálo, slova nechtěla opustit jeho ústa.

Chvíli na ni ještě hleděl. Měla přitom pohledu pocit, že ji chce vidět až na dno duše. Měla v tu chvíli tendenci se začít ošívat, jako tehdy, když přišla do svých puberťáckých let. Tenkrát jí všechny jeho pohledy přišly jako je tento, hluboký a zároveň temně modrý.

Anna přesně nevěděla, kdy ho tenkrát začala vnímat jinak než jako svého tajného a jediného kamaráda, ale věděla, že tyhle jeho pohledy tomu jednoznačně a jasně dopomohly stejně jako teď.

 

 

„Nedívej se na mě takhle.“ Raději odvrátila hlavu a tichým nádechem se podívala na malý uzlíček, který stále tvrdě spal přikrytý až po krk, jen hlavička ji byla vidět.

Anna cítila, jak se jí přitom pohledu roztáhly rty do jemného úsměvu.

‚‚Máš nádhernou dcerku a fungující vztah s mojí nejlepší kamarádkou, která tě teď bude hodně potřebovat. Tak bude lepší, když…“ Zbytek věty byl nucen zůstat nedořečen, neboť Annina slova byla přerušena teplou, jemnou dlaní, která se dotkla její tváře.

„Opět se mi chystáš utéct,“ dlaň se opřela o tvář a jemným tlakem se přinutila na Michela znovu podívat.

Muž jí teď byl obličejem až nebezpečně blízko. Jeho teplý dech se jí lehce opíral do tváře. Pevně druhou rukou stiskla hůl, která stála mezi jejími koleny.

Byla to jediná věc, která muži bránila, aby Anně byl ještě blíž.