Já nejsem ona - Důvěrně známý pocit (8.)

„Byl to jen sen,“ nabádala samu sebe tiše pořád dokola a doufala, že tomu uvěří, a možná by to mu najivně  uvěřila, kdyby se z vedlejší místnosti neozval jeho hlas.

„Já tu s ní zůstanu, ale ty se jdi, prosím, domů prospat! Potřebuješ na příští dny nabrat sílu,“ říkal právě nejspíš Melise, což se za okamžik potvrdilo.

 

„Máš pravdu.“ Ozvalo se vrznutí židle. „Dej mi ale když tak vědět kdyby něco.“
Annu znovu přepadnul ten prapodivní pocit, když uslyšela Melisin unavený hlas. Sakra, místo toho, abych se o ní starala já, tak  musí se starat ona o mě! Tak to ne!  Trhnutím dala ruku dolů a tím samým pohybem se odkryla.

Divné, vůbec si neuvědomuju, že bych se zachumlala do bílé deky, pomyslela si zatím, co se zvedla do sedu.

 

Auu! Zasupěla a už si sahala dozadu na krk. No super, noha je… počkat! Anna udělala pohyb nohou. Uff! vydechla tiše a  téměř úlevou, když zjistila, že noha je poměrně v cajku a bolest je mezi dvojkou a trojkou, což Anna považovala za normální.

„Tak já jdu. Zavolej, kdyby něco. Jo a dohlédni, aby se přepínala!“

 

„Ne, ne počkej!“ vyjekla ze sebe skoro pištivě a přitom se začala zběsile rozhlížet po holi. „Sakra, kdo mi ji dal tak daleko?“ zaklela, když tu věc spatřila opřenou o zeď na druhé straně místnosti. No super, zasyčela. To musel být Michael, protože Mel přeci ví, že hůl musím mít při ruce.

 

Anna si prohmatala totálně ztuhlý krk a přitom zaslechla, jak se ty dva v krámku loučí se slovy, ze kterých nebylo pochyb, že jsou opravdu pár.

Anna stiskla oči k sobě a dala ruku dolů. Nevěděla, co má najednou cítit, jestli smutek či vztek. Bylo jí totiž více než jasné, že tohle skončí dříve nebo později katastrofou. Kde se ty dva vůbec potkali?  Začala si lámat hlavu a rukama si opět vjela do vlasu a lokty se opřela o kolena. Její zoufalé myšlenky se motaly jedna přes druhou. Nejspíš by tam seděla ještě hodně dlouho, kdyby nezaslechla vrznutí dveří a ihned vzápětí hluboký ton.

 

„A vida, kdo se nám to probudil.“ Jeho hlas byl nasycený jemností, ale také něčím, co u něj zažila jen jednou jedinkrát.  Po těle se jí v tom okamžiku začal šířit ten důvěrně známý pocit, který jí rozbušil srdce a zrychlil tep. 

Sakra, to ne! Zvedla hlavu a otevřela oči. Pokojem, který pro ni byl jako ložnice a zároveň obývací pokoj, se ozvalo hlasité křup.      

 

„Já Mel říkal, že to není zrovna dobrý nápad, nechávat tě ležet na těch okrasných polštářích.“ V jeho očích se objevil zvláštní lesk. „Mohu?“ dodal. Než Anna sotva stačila zamrkat, už seděl vedle ní.

„Stále mám na tebe takový vliv. To mi lichotí.“  Rty se mu roztáhly do jemného úsměvu, což Anně ani trochu nepomohlo, aby se uklidnila.    

 

“A za to ty jsi stále ten stejný nafoukanec,“ řekla poměrně klidným hlasem, nebo se o to aspoň pokusila, a přitom si trochu poposedla, jelikož jeho blízkost byla pro ní dost nepříjemná. Cítila se jako moucha lapená v síti.