Strašidelné historky z filmu? Ne. Život!
Odvážlivci, kteří milují adrenalin ho vyhledávají různými způsoby. Mají rádi strach, rádi se bojí. Ať už osobně zkouší různé výzvy nebo i jen mají oblibu v hororech. Není hrdinství být schovaný za obrazovkou.
Co duchařina v reálném životě?
Moje první vzpomínka na nadpřirozeno je z dob okolo puberty. Jako každý rok jsem spala u sestřenice a klasicky jsme probíraly naprosto vše až do brzkých ranních hodin. Čas utíkal rychle, nevnímaly jsme ho. Jak jsme tak byly zabrané do hovoru, najednou nás vylekala velka rána. Chvíli jsme přemýšlely, co to asi mohlo způsobit a došlo nám, že to jenom spadla vrstva mokrého sněhu ze střechy na balkón pod oknem.
Povídaly jsme si dál, a probraly taky naši zesnulou příbuznou. Ne nijak ve zlém, prostě jen o ní vyprávěly. Vedle pokoje, ve kterém jsme přespávaly byl její pokoj ponechán, neporušený a to byla jistě jedna z chyb. Mluvily jsme dál a najednou zase obří rána. Jakoby někdo v kuchyni vzal šuplík plný příborů a mrsknul ním o zem. To už nám přišlo zvláštní. Řekla bych, že se nám to zdálo ale vzhledem k tomu, že jsme byly vzhůru a slyšely to obě, jsme se zklamáním tuto možnost zavrhly. Srdce mi bušilo až v krku.
Jak byl dům starý a některé části dřevěné podlahy byly rozvrzané, člověk už podle zvuku a frekvence kroku poznal, kdo zrovna jde. Ano, byly to drobné šouravé kroky, které jsme jako malé znaly. A protože nejsem a nikdy jsem nebyla statečná, chtělo se mi z toho na záchod. Koukly jsme se směrem ke dveřím, které byly částečně prosklené zamlženým sklem, a tam trčela černá silueta. Silueta osoby, která se jakoby schovala vedle dveří a vyčkávala. Nařídila jsem sestřenici aby si vlezla ke mě do postele. Už nevím, jak jsme usnuly ale když jsme se druhý den ptaly ostatních členů rodiny, jestli něco slyšeli, tak nám tvrdili, že ne.
Historky z nemocnic, které mají vysvětlení jako například průvan, odraz prachu na kameře nebo halucinace jsou sice k věci, ale jsou situace, které nelze vysvětlit. Kroky na chodbě, kde opravdu nikdo není. Oznámení starého pacienta typu “ Za Vámi stojí moje maminka.”, a vy jen s klapkami na očích utíkáte pryč. Zkrat přístroje lze také vysvětlit, ale když ukazuje fyziologické funkce a hodnoty i když jsou odpojené?
Někdy je ten strach přístupnější, než si myslíme a stačí být k věcem jen otevřený. Někdy jsme jen slepí, protože chceme.
Jaký jsi typ ty? Je to zábava a adrenalin nebo jsi strachy schovaný pod dekou? Věříš, že duše jsou všude kolem nás?
Poděl se do komentáře...
