Umění „dívat se do zrcadla“ aneb Jak poznáváme sami sebe skrze druhé?
Myslíte si, že ostatní lidé mohou pomoci objevit sami sebe? Budu zde mluvit o tzv. „nastavování zrcadla“, možná jste něco podobného slyšeli či zažili na vlastní kůži.
Každý svým chováním a postoji (i tělesnými) něco vyzařujeme do svého okolí. A z venku se nám vrací pohled od ostatních na nás samé. Je to jako akce a reakce. Ačkoli ne všechno se týká nás bezprostředně. Např. člověk, se kterým mluvíme, se na dnešek špatně vyspal, pak jeho reakce bude ovlivněná spíše únavou, než našimi slovy a gesty.
Jsou situace, kdy nám někdo záměrně „nastaví zrcadlo“, abychom viděli, že jsme např. překročili něčí hranice nebo že se mu naše chování nelíbí a proč… Často používáme „zrcadlení“ pro děti. A myslím si, že mnohdy s dobrým efektem. Např. „Naše dítě vytrhne hračku jinému dítěti z ruky, protože se mu líbí. Řekneme mu, ať ji vrátí, že by se mu také nelíbilo, kdyby mu někdo bral jeho hračky bez dovolení se.“ Vše vysvětlíme úměrně věku. Ale použijeme obraz jeho samého a třeba jeho oblíbené hračky…
Zároveň naši rodiče nám mohou poskytnout „zrcadlo“. Když se na sebe díváme, vidíme např. že se chováme podobně jako oni. Někdy si všimneme, že opakujeme stejné chyby, jindy jsme jim vděční za to, kým jsme.
Za užitečný „pohled do zrcadla“ vnímám třídní srazy. Řekla bych, že je to jeden z důvodů, proč se jich ráda účastním. Pozoruji svůj vývoj v komunikaci s ostatními lidmi. Dříve jsem bývala hodně uzavřená, nyní se více otevírám světu okolo mě.
S překvapením zjišťuji, že ten svět mě snáze přijímá, pokud to je můj správný dojem z „pohledu do zrcadla“. Znáte to, ráno se podíváte na sebe do zrcadla, abyste se zkoukli před odchodem z domu… ale Váš obraz není nikdy skutečný, je stranově převrácený… A jak je to s obrazem v našem, nazvěme ho např. takto, „sociálním zrcadle“? Tedy vnímání ostatních je často zkreslené, přesto nám jejich postřehy mohou pomoci poznat lépe sami sebe. I když sami se sebou jsme nejdéle a známe se tedy zřejmě nejvíce, přesto se můžeme v některých situacích překvapit svou reakcí.
Mluvila jsem zde o dětech, i ony nám často nastavují zrcadlo. Zjišťujeme, co máme za slovník, když si některé naše výrazy osvojí naše děti. Nacházíme své hranice, v kontaktu s dětmi si je uvědomujeme více než kdy jindy.
Ale pro poznání sebe sama považuji za nejužitečnější „zrcadlo“ pohled do minulosti v porovnání s přítomností. Náš pohled můžeme spatřit také v našich blízkých a Ti nám dávají pravdivou zpětnou vazbu, protože nás dobře znají.
Myslíte si, že podívat se ‚‚do sociálního zrcadla" může být užitečné? Máte osobní zkušenost s pohledem ‚‚do zrcadla", který vám otevřel oči?
