Slzy jsou dobrý aneb když emoce musí ven
Vypůjčím si na chvíli text známé písně od zpěvačky Anny K.: „Někdy se mi zdá, slzy jsou dobrý.“
Často se slzy berou mezi lidmi jako slabost a „negativní emoce“. Pramení to nejspíše už z dětství, kdy se děti obvykle dělily na hodné a zlobivé a jakmile začalo dítě plakat, snažili se ho rodiče utěšit.
Odvést pozornost, domluvit mu, zkrátka hlavně, aby přestalo už brečet. Nyní se objevují přístupy, které nám ukazují docela jiný pohled na dítě a jeho emoce.
Říkají nám, že je v pořádku, když dítě projevuje svoje pocity a nepotlačuje je. Hlavní je „být v tom s ním“, nenechat ho „plavat“ samotné. Když jej necháme se vyjádřit a zároveň ho provázíme jako tichý společník, ví, že se o nás může opřít a může v nás mít důvěru. Může se otevřít a nebát se projevit i to „negativní“.
Pak jako dospělý člověk se může naučit být vnímavější k pocitům druhých lidí. To, že nepotlačuje své emoce, neznamená, že si k ostatním může vše dovolit. Hranice se naučí vnímat stejně, jen dokáže se sebou samým vycházet, možná zdravěji.
Jsou známé různé typy slz:
1. slzy bazální (hydratují naše oči a pomáhají našemu zraku, jsou přítomny po celou dobu, aby chránily rohovku)
2. slzy reflexní (objevují se jako reakce, např. při krájení cibule, vniknutí nečistoty do oka, ale i při zívání nebo bouřlivém smíchu, mají antibakteriální složení)
3. slzy emocionální (při smutku i radostném dojímání se, odplavují v sobě hormony).
V tomto článku se zabývám posledním typem – emocionálními slzami.
Při pláči se vyplavují endorfiny, jejichž součástí je hormon oxytocin - známý jako „hormon lásky“, který vyvolává mimo jiné pocit sounáležitosti s ostatními. Tedy i pláč nás sbližuje s ostatními, ať už to jsou slzy štěstí nebo smutku.
Pláč a smutek není projev slabosti a většinou nepomůže, když nám někdo řekne: „Nebreč, to bude dobrý.“ Co Vám často pomáhá, když jste smutní?
Někomu pomáhá hudba, společnost nebo nějaká aktivita, někdo je při tom raději sám, jiný potřebuje kolem sebe blízké lidi.
Mně osobně rozhodně možnost být v bezpečném prostoru, kde mohu své emoce vyjádřit. Potom mi velmi pomáhá objetí, pocit, že nejsem v tom sama, odreagování se např. sportem, u mě nejvíce běháním, možnost se „vypovídat“.
Je však k zamyšlení, zda není lepší ve smutku chvíli setrvat, nesnažit se ten mrak hned rozehnat. Chvíli v něm pobýt, pozorovat ho a nechat ho pomalu odplynout. Pak si z toho můžeme něco vzít, protože „každý mrak má stříbrný okraj“.
V dnešní době se lidé stále často za své emoční projevy stydí. Chápu, že jsou situace, kdy je to pochopitelné a místa, která nám nedovolují se projevit plně (např. pracovní prostředí). Přesto je důležité, abychom ty své slzy měli možnost pustit ven.
Protože přece: „Vždycky se pak nějak rozední…“
Zdroje: https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/plac-slzy-zdravi-smutek.A191006_152739_zdravi_drdv https://coopervision.cz/blog/je-pro-nas-plac-dobry
A jak vnímáte slzy Vy? Stydíte se za ně nebo jsou pro Vás přirozenou součástí emocí?