Pomáhání a přijímání pomoci - jak obtížné to pro nás může být?
Rádi pomáháte ostatním?
Na tuto otázku by zřejmě většina zdravotníků odpověděla: „Ano.“ Radost z pomáhání je mnohdy základem volby jejich profese. Na straně jedné nabízíme svoji pomoc na základě našich znalostí a dovedností, na straně druhé sami mnoho získáváme ze vzájemného kontaktu. Už od první chvíle se vytváří terapeutický vztah. Někdy je však potřeba vnímat, zda nám tzv. „syndrom pomahače“ neškodí.
Často může přílišná horlivost postupně vést k syndromu vyhoření. Zároveň bychom měli vnímat, do jaké míry daný člověk pomoc opravdu potřebuje. Nedělat vše za něho, naopak mu dát příležitost být co nejvíce soběstačný a zapojit se do aktivit v maximální míře.
Platí to však nejen pro zdravotnické profese, ale i v běžném životě. Při komunikaci s člověkem s nějakým postižením, je důležité se zeptat, zda a v jakém rozsahu naši pomoc potřebuje. Např. při přecházení přechodu nechytnout nevidomého, abychom ho převedli. Nejdříve ho oslovit a podle jeho reakce a přání dále postupovat. Zkrátka vnímat člověka jako celek, nejen jeho handicap, ale především jeho osobnost.
Někteří lidé si rádi nechají pomoci, jiní mají s přijetím pomoci obtíže. Byli zvyklí vše zvládat sami a teď pomoc často přímo odmítají, i když by ji, zdá se, potřebovali. Je to určité nastavení – pomozte mi x udělám si to sám/sama. Oba tyto póly mají své nevýhody. Pokud si často říkáme o pomoc, můžeme se cítit tak, že to sami nedokážeme. Zároveň ztrácíme motivaci „to zkusit“. Naopak, když věříme, že to zvládneme sami, můžeme narazit na realitu, že to už „nedáváme“. Ať už z důvodu nemoci, stárnutí nebo jen neodhadnutí svých sil a možností.
Nechat si pomoci může být pro někoho zásahem do jeho hrdosti. Myslím si však, že jsou situace, kdy je lepší podporu přijmout. Tím nechci říct, že bychom se neměli snažit býti soběstační a hledat způsoby, jak se navrátit do běžného života, když jsme např. dlouhodobě nemocní.
Stalo se mi nedávno, že mi kamarádka nabídla pomoc, já jsem ji přijala, ale cítila jsem, že bych jí to nějak ráda vrátila. Odvezla mi autem dcerku do školky, když jsem nebyla sama schopná ji tam dopravit. Myslím, že jsme v ten den i trochu zaspaly s mými holkami, ale detaily si už nevybavuji.
Protože sama nemám řidičák, neměla jsem, jak jí to „oplatit“ stejným způsobem. Napadlo mě koupit jí nějaké jedlé drobnosti jako čokoládu a vánoční směs oříšků. Tak jsem i udělala. S kamarádkou jsme byly domluvené, že mi někdy bude ochotná vypomoci, dokonce i s vyzvedáváním, protože mou dceru dobře zná. Bylo to před Vánocemi, dárky jsme si sice neměly dávat, dohodly jsme se tak, ale cítila jsem se jí za tyto cesty zavázaná. Tedy jsem jí předávala balíček s tím, že jí chci poděkovat za to, co pro mě a mou dcerku udělala. Jenže kamarádka ho odmítla. Řekla mi, že to opravdu není nutné a že mou dceru odvezla ráda. Tedy jsem jí ho už nevnucovala.
Na tomto příkladu ze života jsem si uvědomila mnoho věcí:
Často si myslíme, že pomoc musíme „vrátit“.
Někteří lidé by se tahali o to, kdo si ten balíček odnese (hlavně ne ti, co ho přinesli…).
Mám opravdovou kamarádku a jsem za ni vděčná (to už jsem věděla, ale mnohé zážitky mi to připomínají).
Pomoc bychom neměli však zneužívat. Lidi, kteří pomáhají, to většinou těší (také mají dobrý pocit, nejen ti, kdo pomoc dostali).
Rádi pomáháte ostatním nebo jste spíše opatrní? Nemáte problém si nechat pomoci? Kdy a jak Vám naposledy někdo opravdu pomohl?
Pište do komentářů...
