Vánoce pod Jižním křížem - Cesta a přistání (1.)
HERE WE GO…
4.12.2023
Vídeňské letiště vyzdobené vánočními stromečky. Všude plno lidí. A přitom atmosféra velkého metropolitního chaotického letiště tu tak nějak není. Tohle místo působí poklidným až rodinným dojmem. A rozlévá se tady příjemné teplo. I když za okny fičí vítr a je, po česku řečeno, "slušná kosa".
Odbilo tři čtvrtě na sedm večer a já mám po delší době silnou vnitřní jistotu, že je opravdu všechno jak má být. Teď a tady. Možná mi tu jistotu dodala i jedna nečekaně dobrá zpráva, kterou jsme dostali před odletem. Takové jednoduché hřejivé potvrzení. Máme letět. A máme letět právě teď. A měli jsme čekat takovou dobu právě na tenhle okamžik.
Takže to jsme my. Sedíce u stolu nad posledním sushi tady v Evropě, které pro stoupající adrenalin nejsem už schopná pozřít a nad čínským pivem, kterým zapíjím svůj respekt z letadel. Naše děti se náramně baví na maketě letadla, můj muž se snaží skrýt vlhnoucí oči – jak by taky ne, při návratu do vlasti po dlouhých pěti letech v České republice! - a já si uvědomuji, že je to prozatím poslední hodina s nohama na zemi. Za chvíli vzlétneme...
I když mám z letadel respekt, mám tyhle momenty ráda. Třikrát za svůj život jsem letěla do Brazílie a pokaždé mi tato cesta přinesla velkou změnu do života. A už teď, s vnitřním chvěním, tuším, že tentokrát to nebude jinak. Jsou to právě tyhle momenty, které musíme čas od času udělat, aby se do reality našeho života mohlo propsat to, o čem v hloubi srdce dávno sníme a "jen" nám chybí odvaha.
Bílé letadlo s nápisem Iberia přijíždí a já pouštím kontrolu. S vědomím, že to, co přijde, bude to nejlepší pro nás všechny. Tréma už se dostavuje, s oním prapodivným chvěním, které rozvibruje celé mé tělo s vědomím, že teď a tady se děje přesně to, co se dít má. I když to zní možná trochu děsivě. Poprvé na druhý konec světa jako manželka a máma…
SÃO PAULO V PROSINCOVÉM RÁNU
6.12.2023 5.45.
Má maličká dcerka se vzbudila před hodinou a po našich opětovných pokusech znovu ji uspat dala jasně najevo, že fakt už je připravená vstát a jít žít. V Čechách bych kvůli té vražedné hodině už asi byla vnitřně trochu naštvaná, tady jen vezmu nosítko a jdu s ní na terasu. V klidu a pohodě, s úsměvem na tváři.
Možná to dělá fakt, že v ČR je touhle dobou už skoro 10 hodin, tudíž necítím žádné extra velké nevyspání. Nebo možná spíše to úžasné brazilské světlo, které mi v Česku v zimě chybí; nevím. Ale jsem tu s ní, nechávám ji si pohrát, poslouchám zpívající ptáky a pozoruji mrakodrapy a mezi nimi všudypřítomné palmy a banánovníky. Jsem v klidu a snažím se jen tiše vnímat, aby se mohlo udít to, čemu Brazilci říkají cair a ficha, tedy aby mi mohlo plně dojít, kde to vlastně jsme a že Brazílie je realitou.
Možná se ptáte, jak tak malé děti zvládly let: Bravurně. Syn se v bezstarostnosti svých čtyř a půl let těšil nejvíce za všeho na akční filmy pro děti, které bude moci v letadle sledovat. Znáte to: Kung-fu panda, Tlapková patrola a další příběhy o zvířecích superhrdinech, jež zachraňují svět (a děti na dlouhých cestách před nudou). Dcerka-batolátko pak namátkově vybírala cestující, které se rozhodla bavit svým smíchem a okouzlovat svým šarmem. Zažili jsme samozřejmě i trochu adrenalinu při přestupu v Madridu, na nějž jsme měli 45 minut. V rámci této třičtvrtěhodinky jsme museli stihnout dokonce i přejezd metrem na jiný terminál. Náš nástup do letadla tak připomínal ony zmíněné akční filmy, kde hrdinové běží, aby na poslední chvíli odvrátili katastrofu…
Ale dopadlo to dobře a my jsme tady. A jsme ubytovaní, odpočatí (v rámci možností) a postupně se aklimatizujeme. Včera jsme navštívili nádherný park Parque do Carmo a užíváme si atmosféru předvánočního velkoměsta. Pravda, kombinace vánoční výzdoby, nazdobených stromečků a tropického podnebí je prazvláštní, ale tak nějak zjišťuji, že právě tohle mi letos chybělo.
Za chvíli město ožije k životu, k první ranní kávě, k výpravě do školy, do práce a za pochůzkami. Tak ještě chvíli vychutnávám klid přerušovaný jen ptačím zpěvem….
