S dětmi vlakem z Kralup: Krátké zamyšlení nad fenomény dnešní doby

Je tomu pár týdnů, co jsme byli jako rodina pozváni na oslavu k našim kamarádům do Kralup nad Vltavou. Protože můj muž měl pracovní povinnosti na druhém konci republiky, na oslavu nás pouze dovezl, krátce se pozdravil s hostiteli a následné veselí i cestu zpátky domů vlakem jsme absolvovali s dětmi již sami. Možná právě díky tomu se nám poštěstil zážitek, který pro mě znamenal i zajímavou životní lekci…

 

Kamarádka hostitelka nás dovezla na nádraží, posadila na vlak a spěchala zpátky domů věnovat se dalším hostům. My jsme se pohodlně usadili na sedadla s příjemným výhledem a jak už to tak po oslavě bývá, bavili jsme se a různě žertovali. Když zbývaly do odjezdu asi dvě minuty, zmocnil se mě zvláštní tísnivý pocit, mně dosud známý hlavně z různých hororů a sci-fi filmů. Znáte ten neurčitý plíživý strach z toho, že cosi není v pořádku – přitom objektivně tomu nenasvědčuje zhola nic?

 

Moje intuice je ale zvyklá projevovat se poměrně intenzivně a jen tak se umlčet nenechá. A tak jsem požádala děti, aby chvíli ztichly a rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo tak nějak normálně - vagon byl asi z poloviny obsazený lidmi hledícími do mobilů, pak jsme tam byli my, rozveselení oslavou… Nesvítilo tu ovšem světlo, tolik typické pro vlaky v provozu. Posléze jsem si všimla velkého oranžového nápisu NENASTUPOVAT, TENTO VLAK NENÍ URČEN K ODJEZDU! Tak to je ono!

 

„Promiňte,“ oslovila jsem nesměle své spolucestující. Reakce žádná. „Promiňte,“ zkusila jsem to tedy znovu, hlasitěji, zatímco jsem na svém mobilu sledovala hodiny neúprosně měřící čas do odjezdu. Zmocňovala se mě panika. Vůbec jsem netušila, odkud náš vlak tedy pojede, ani co se stane, pokud ho zmeškáme. Až když jsem slušné „promiňte“ zaměnila za poněkud neomalenější „haló!“ a přidala do hlasu i mírný vztek, několik lidí podrážděně vzhlédlo od mobilů. „Já to tu tedy neznám, ale asi jsme ve špatném vlaku,“ zkusila jsem nadhodit.

 

„Vždycky to jezdí odsud,“ usadil mě jakýsi mužský hlas, což pro mě byla poslední kapka.

 

„Jo?!“ vybuchla jsem. „A co tu tedy dělá támhleten nápis?!“ ukázala jsem rozlíceně na oranžový nápis nade dveřmi. Teď už zvedli hlavy od mobilů všichni a beze slova se začali balit k odchodu. Sbalila jsem tedy i děti a sebe, zašla do chodby pro kočárek a taktak jsme stihli správný vlak, přijíždějící s mírným zpožděním na druhou kolej na stejném nástupišti.

 

„Vidíte,“ usmál se na mě pán, který mě před tím usadil, „zachránila jste nám všem cestu.“

 

V dobré náladě jsme tedy dojeli z Kralup až domů, a já jsem měla pak ještě celý večer na zamyšlení nad lekcemi, které mi tenhle lehce adrenalinový zážitek dal:

Co kdybychom se my, lidé, dívali trochu méně do obrazovek a trochu více kolem sebe? Možná by se mnohé k lepšímu změnilo…

 

Je vždycky v pořádku držet se zajetých kolejí? Je fajn mít řád a své „staré dobré“ stereotypy, ale někdy se slepé spoléhání na toto může pěkně vymstít…

 

A na závěr: Měla jsem fakt super pocit z toho, že jsem se nenechala zatlačit do kouta „slušnou holkou“ a pořádně se ozvala.

Kdo ví, jak by nám - i jiným – celý den skončil, kdybych to neudělala a mlčela…