Jak nešťastnou holku stres naučil blogovat

Nevím, jak to máte vy, ale já vždycky potřebuju pořádný kopanec, abych byla ochotna něco změnit. Jsem hrozná konzerva. Za to, že je ze mě dnes bloggerka, může nahromaděný stres, moje dcera a „náhoda“?

 

Dostat se na dno není žádný velký kumšt a já to vzala ztečí s padesátimetrovým rozběhem. Umím prostě žít! To se nedá popřít.

 

Nejsem věřící. Tedy alespoň ne v tom pravém slova smyslu. Ale věřím na věci mezi nebem a zemí a na svoje andělíčky. Ano. Čtete dobře. Andělíčky strážníčky. Možná je to staromódní, ale já už taky nejsem žádná mladice. Když je požádám o pomoc, pomohou. Dnes se tomu myslím říká kvantování. To slovo však nepoužívám. Nelíbí se mi a úplně přesně nevím, co všechno si pod tímto výrazem představit. Moji andělíčci nejsou žádná věda a rozumí mým potřebám.

 

Často si naberu víc práce a starostí, než jsem schopna zvládnout a věci pak dokončuju za cenu totálního vyčerpání a stresu. Než jsem zůstala doma, bývalo to dost peklo. Máma v pokročilém stadiu Alzheimera, hospodářství, zaměstnání a nikdy nekončící kolotoč. Byla jsem jak štvaná zvěř. Chodící zombie. A logicky skončila na antidepresivech.

 

A jak jsem si tak rochnila v tom svém stresovém bahýnku a neštěstí, můj psychický stav se zhoršoval. Přišla jsem o práci a bolelo mě i dýchat. Zpočátku jsem se do pracovního procesu snažila opět zapojit, ale jak to bývá, člověk míní a ten pán nahoře mění. Správný čas na vážný rozhovor s mými strážníčky.

 

Musím uznat, že si fakt mákly. Během týdne na mě blikla reklama na založení blogu. Vždycky jsem ráda psala. Ať už to byly dopisy, básničky nebo příběhy o našich zvířatech. A teď jsem na to čučela a přemýšlela, jestli mám nebo nemám…a nakonec blog založila.

 

Vybrala jsem si šablonu, nastavila základní věci a trochu si osahala, jak to vlastně funguje.  Jenže co teď? O blogování jsem věděla absolutně kulový. První příspěvek byl takový zoufalý výkřik do tmy a volání o pomoc s nalezením nějaké práce. Nevím, co jsem čekala, ale nestalo se nic. Vůbec nic. A tak mi došlo, že si o tom blogování budu asi muset něco zjistit. Na YouTube jsem našla spoustu videí o tom jak blogovat a vzala jsem si z toho pár rad, které jsem byla schopná pochopit a řídit se jimi.

 

Mít svoje téma, aby se netříštily zájmy čtenářů

Příspěvky vkládat pokud možno pravidelně

Nezahltit čtenáře velkým množstvím příspěvků

 

Téma se nabídlo celkem samo. O mámu jsem se starala už několik let. Vylovila jsem z paměti pár příběhů a zpracovala je tak, abych si to s Alim, jak jsme doma Alzheimeru říkali, trochu vyřídila a ulevila tak dušičce. Psaní mi pomáhalo i jako terapie, takže jsem zpočátku psala jen pro sebe. Dokonce jsem vysadila ty pitomý antidepresiva. Zveřejnit příspěvky na sítích jsem však nenašla odvahu.

 

K tomu mě ukecala až dcera, která sama také píše. Je to, čemu se říká copywriter. Založila mi Facebook, Twitter a zeptala se. „Tak co? Můžu to zveřejnit?“. Měla jsem srdce až v krku a pokoušely se o mě infarktové stavy. A pak jsem se nadechla a řekla „Jo.“

 

V ten moment se mi změnil život. Dcera měla ve svém portfoliu spoustu lidiček, takže proběhlo takové malé tsunami. Moc si z těch prvních dnů nepamatuju. Bylo to tak neuvěřitelný. Dýchala jsem hodně zhluboka a snažila se držet nohama na zemi. To bylo prosinci 2020.

 

Doplnila jsem si zásady o další body a stala se plnohodnotným blogerem:

Najít si okruh lidí, které váš blog bude zajímat (přihlášení do skupin s podobným zaměřením)

Využívat sociální sítě ke zveřejňování příspěvků a blogu jako takového

Snažit se komunikovat se čtenáři, zapojit se do diskuzí

Zvýšit počet svých přátel na sítích

 

V tu dobu jsem ještě jezdila do práce a cestu si krátila psaním. Bylo mi jasné, že současné tempo dlouhodobě nevydržím. Netrvalo dlouho a s prací jsem opravdu skončila. Blog mě držel nad vodou. Babi měla čerstvě přiznaný třetí stupeň závislosti, já byla na pracáku, takže finančně se to zatím zvládalo. Poslechla jsem tedy ty moje pomocníčky a ze dne na den přestala tlačit na pilu. Smířila jsem se s tím, že do klasické práce už nejspíš nenastoupím. Už to prostě nejde. Co se může stát? Však ono to nějak dopadne. Ještě se nikdy nestalo, aby to nějak nedopadlo.

 

Blog měl své pravidelné čtenáře, poznala jsem spoustu skvělých lidiček. Hlavně mezi pečujícími. Pochopila jsem, že proti některým z nich jsem na tom vlastně skvěle.

 

Rok 2021 byl pro můj blog velmi důležitý. Nebyla jsem si jistá, zda budu mít o čem psát. Péče je dost stereotypní záležitost. Jeden den jako druhý. Pořád dokola jedno a to samé. Ale v dubnu přišla další vzpruha. Porotkyně Magnesia Litera se o mém blogu zmínila ve svém článku „Ti, co se nevešli“. Štěstím jsem div nelítala a nos jsem si musela držet, abych ho za chvíli neměla u stropu.

 

A pak už to šlo ráz na ráz. Pozvánky do skupin na sítích a propagace blogu, pár rozhovorů a článků. Počet přečtení stoupal a pomalu se blížilo vyhlášení nominací dalšího ročníku Magnesia litera. Vyšlo to a nominovali mě! A vůbec nebylo podstatné, že jsem nakonec nevyhrála. Byl to pro mě neskutečný úspěch! Zvlášť, když jsem téměř okamžitě po vyhlášení nominací dostala nabídku na knižní vydání. Právě probíhají poslední úpravy před tiskem. Splněný sen!

 

Andělíčci se však stále činily a brzy po vyhlášení vítězů jsem poskytla rozhovor pro Aktualne.cz. O pár dní později jsem dostala nabídku na filmové zpracování, tedy využití blogu jako námětu k filmu. Neumím si představit, co bych si ještě mohla přát.

 

Nechtěla jsem, aby tento článek působil namyšleně. A nevím, jestli se mi to povedlo. To podstatné, co jsem chtěla říct je to, že pokud o něčem sníte, jděte do toho po hlavě a nestyďte se poprosit svoje andělíčky strážníčky o pomoc, i když vám to přijde totálně ujetý. Nebo tomu prostě říkejte učeně kvantování. To je úplně jedno. Stačí jen opravdu chtít. A nezapomeňte poděkovat.

 

DĚKUJI!!!