Free hugs: Čin, který rozdává úsměv
Stoupnout si na ulici s cedulí, na které je napsáno OBEJMI MĚ. No představ si to, vážně si to představ. Co cítíš? Poprvé jsem si to představila asi před 15 lety, když mě k tomu zvala kamarádka. Myšlenka se mi líbila, ale byl ve mně i strach z neznámého a trochu taky nechuť. Ale představovala jsem si to občas a pocity jsem měla vždy smíšené.
Ta myšlenka ve mně zakořenila. Někde hluboko v srdci, kam se nedostane rozum. Zapustila kořeny široko daleko a pak přišla ta správná chvíle. Blouznila jsem v horečkách, chyběla v práci a ptala se sama sebe, co mi má tahle nemoc dát? Řekla jsem si, že první co se mi objeví na Facebooku, bude odpověď, a tam se objevil známý objímač z centra Prahy. V minulosti jsem se s ním několikrát přišla obejmout. Napsala jsem mu, slovo dalo slovo a domluvili jsme čas a místo.
V poledne u koně. Jako první jsme se vroucně a dlouze obejmuli. Požádala jsem, jestli se můžeme vyfotit, abych sdílela přátelům, kde objímám, kdyby někdo chtěl přijít. Takový nějaký pocit, že když nabízím cizím, chci nabídnout i těm, co už znám. Požádala jsem o fotku cizince, který měl na krku velký fotoaparát. Takový mají dobrý cit pro focení. Jak nás fotil s cedulemi, na kterých bylo OBJÍMÁNÍ PRO MÍR A LÁSKU a OBEJMI MĚ (v angličtině), tak se stále více zeširoka usmíval. Kromě krásné fotky, kterou nám udělal se s námi i obejmul.
A pouť začíná. Nervozita se pomalu ztrácí. Jdeme vedle sebe. Pozoruji tváře, vyhledávám oční kontakt. Opakovaně se děje, že se člověk podívá nejprve chladně do očí, pak soustředěně na ceduli a následně s úsměvem zpět do očí. Někdy lehce pobaveným úsměvem, častěji dojemným, někdy tak dojemným, že pohnutí vyvolá akci, usmívající člověk ke mně přistoupí a obejme mě. Snad je to vhodným počasím, snad konstelací hvězd. Zdá se mi, že mé poprvé je nadčasové, jakoby nebyla ve společnosti hrozba Covidu, jakoby nezuřil mezi Ukrajinou a Ruskem nepokoj, jakoby nebylo nedorozumění mezi národy a rasami. Je až s podivem, že se to nedělo mimo čas a prostor. Čas byl 24.srpna 2022, 12:00 – 16:30, prostor centrum Prahy, trasa Od Muzea přes Můstek a Staroměstské náměstí na Karlův Most. Podle všeho se to dělo v čase a prostoru, zároveň však...však víš.
S lidmi si povídám. Nejčastěji anglicky. O míru, o lásce, o blízkosti. Taky o vděčnosti. Nejmladší holčičce mohli být čtyři roky, nejstarší paní jistě přes osmdesát. Vypadala tak křehce a obejmula mě tak pevně! Nejsvětlejší pán byl bloňdatý albín bez známky pigmentu se světle modrýma očima, nejtmavší byl černý, velký, vypadal silně a temně a obejmul mě tak jemně a dlouze. Nejzahalenější žena byla muslimka, koukaly jí jen oči. Po obejmutí si odhrnula i ústa, aby mi řekla, že dělám nádhernou věc, pak jsem se obejmula i s jejím manželem. Mluvila hodně, otevřeně a láskyplně. Nejodhaleněší žena měla tenké tílko tělové barvy, že na první pohled nebylo zřejmé, zda ho vůbec má, sukni krátkou a kabelku maličkou. Obejmula mě letmo, jedním slovem jsme si jednohlasně poděkovaly a usmály se na sebe.
Asi po dvou hodinách jsme už za dnešek viděli stovky úsměvů. Prožili desítky obejmutí, vždy autentických a jedinečných, neopakovatelných. I když někteří přicházeli i opakovaně. Zavolal mi kamarád, že se chce taky obejmout, udala jsem polohu na Karlově mostě. Přišel se obejmout a pokračoval s námi pomalu na druhou stranu mostu. Hlásil, jak se usmívají nejen lidé, které vidím, ale že momenty úsměvů a dojetí jsou všude kolem. Bylo to tak krásné, že se neodvažoval fotit nebo točit ty reakce, nemohl zneuctít ten autentický moment.
Jak málo stačí k vykouzlení úsměvu? Jak málo k vykouzlení stovek úsměvů za jedno volný odpoledne? Jaká akce způsobí, že místo rozdílů vidíme, co nás s naším okolím pojí a sbližuje? V tomhle odpoledni se mi dostalo odpovědí na některé palčivé otázky. Se čtenářem téhle stránky se rozloučím jako s některými z objímaných. Přeji hezký den a celý život. Mír a lásku.
Byli jste někdy svědkem této dokonalé podpory a lidskosti? Zúčastnili byste se takového objetí? Jaký na to máte názor?
Pište do komentářů...
